Přerušení sovětské nadvlády a titul po 23 letech. Domácí zlato slavil trenér skokem do bazénu

V současnosti čeká český hokej na titul z mistrovství světa už od roku 2010. V jedné historické kapitole však byl zlatý půst ještě výrazně delší. A českoslovenští hokejisté 23leté mlčení ukončili symbolicky na domácím šampionátu v Praze 1972, kde slavně přerušili zdánlivě nepřemožitelnou sovětskou nadvládu.

„Stoprocentně největší zážitek v životě,“ přitaká i po pěti dekádách bývalý útočník a později i trenér Josef Paleček.

Pražský turnaj se poprvé konal v tehdy deset let staré sportovní hale v Holešovicích, která pojala přes čtrnáct tisíc fanoušků. Šest týmů hrálo dvoukolově každý s každým. A zdálo se, že sovětská sborná nebude mít stejně jako na předchozích devíti šampionátech konkurenci.

Jenže kolem novopečeného kapitána Františka Pospíšila se vytvořil tým bojovníků. Parta, která držela při sobě. „Ze začátku jsme měli z mistrovství dost velký vichr, zklamat doma by bylo velmi špatné,“ líčí Pospíšil, jenž v dubnu oslavil 80. narozeniny. „Ale my mladší jsme tlak tolik necítili,“ usmívá se o pět let mladší Paleček. „Zpětně jsem si uvědomil, že to musel být šílený tlak, ale jako hráči jsme to brali jinak, ne tak vážně,“ podotýká.

První kolo zápasů zvládli Čechoslováci výborně a uhráli i cennou remízu 3:3 se Sovětským svazem. A v celém národu vzplanula hokejová horečka. „Lidé fandili nejen na tribunách, ale i ve městě, na ulicích. Jeli jsme na zápas a všude viděli ty davy. Tehdy nebyl internet, panovala úplně jiná doba,“ vzpomínal před lety dnes už zesnulý Jaroslav Holík.

Hokejisté bydleli daleko od veškerého mumraje na hotelu v Průhonicích. Na cestě k hale je doprovázela i policie. „To byla vždycky legrace,“ culí se Pospíšil. „Na Spořilově stávala pokaždé jedna stará babička a vždycky na nás mávala holí. Nosila nám štěstí. Jakmile jsme se blížili, kluci ji vyhlíželi a křičeli: ‚Je tam zase, vyhrajeme!‘“ popisuje legendární bek.

„Viděl jsem ji tam, i když jsme zrovna měli volno. Zašel jsem za ní a zeptal se, na co čeká. Řekla, že nás jenom všechny chce vidět. Na tohle rád vzpomínám,“ usmívá se Pospíšil.

A s podporou v hledišti i od televizních obrazovek českoslovenští hráči, kteří pořád v hlavách měli čtyři roky starou invazi vojsk Varšavské smlouvy, odehráli se Sověty další skvělý zápas. „Samozřejmě jsme si politický podtext uvědomovali,“ uznává Paleček. A národní tým v přímém souboji o titul mistrů světa porazil rivala 3:2, rozhodující branku vstřelil Jaroslav Holík. „Byli silní, mockrát se nám Rusáky zdolat nepovedlo. Ale v té Praze ano,“ líčil.

Reprezentanti tak slavili zlato po dlouhých 23 letech. „Nezapomenutelné mistrovství. Určitě největší zážitek v kariéře. Každého titulu si vážím, ale tohle bylo prostě nejlepší,“ připouští trojnásobný šampion Pospíšil. „Ulevilo se. Celému mužstvu. Až o den nebo dva později jsme si uvědomili, co jsme vlastně dokázali. A pak už jsme si užívali oslavy,“ usmívá se Paleček.

K semknutí celého týmu pomáhal i realizační tým. Trenér Jaroslav Pitner se nechal vyhecovat, že pokud jeho svěřenci Sověty porazí, v oblečení přeplave bazén u průhonického hotelu. Natěšení hráči podmínku splnili a kouč sázku dodržel, i když voda měla jen nějakých pět stupňů Celsia. „Připadal jsem si, jako bych zdolával La Manche. Ale zvládl jsem to, ačkoli mě trápily bolesti zad,“ vzpomínal před lety Pitner.