Jako první se v slzách postavila na modrou, aby Finkám prokázala respekt

Mohla být velkou hrdinkou utkání. Dominika Lásková kvůli vleklému zranění skoro rok nehrála, do poslední chvíle kolem ní panovala nejistota, jestli vůbec na šampionát do Česka přijede. „Fyzička nebyla ideální, bojovala jsem ale, co jsem mohla, abych pomohla týmu a abychom vyhrály. Holkám v šatně jsem děkovala, že jsem tady nimi mohla být.“

Nakonec 28letá obránkyně Montrealu byla pevnou součástí týmu, po její ráně z 31. minuty vybuchla českobudějovická aréna nadšením a bronz už se třepetal tak blízko… Jenže kouč Andrašovský tušil, že výsledek úplně neodpovídá realitě, že hra hapruje.

„A já musím souhlasit. Měly jsme hodně zbytečných chyb. Nevím, čím to bylo. Mohlo to být nervozitou. Přece jen jsme hrály poprvé v životě na domácí půdě. Chtěly jsme ukázat Česku, že i ženský hokej je koukatelný a holky ho mohou hrát. Bylo to všechno dohromady. Souhlasím s tím, že máme na mnohem víc, a musíme najít tu naši hranici, kde se budeme držet celou sezonu.“

Ač to bolest nezmírní, tak Češky alespoň část své mise splnily. Udělaly reklamu ženskému hokeji, znovu jeho vnímání o kus posunuly. „Pro nás je neuvěřitelné, že jsme mohly mít šampionát v Česku a že přišlo tolik diváků. Moc si toho vážíme. Jaké zázemí tady bylo. Když jsem se bavila s holkami z Kanady, Ameriky, tak říkaly, že je to nejlepší mistrovství světa, které zažily. Takže jsem stoprocentně spokojená z tím, že to bylo v Česku a že ukazujeme světu, že ženský hokej je dobrý,“ popisovala Lásková. „Samozřejmě výsledek není takový, jaký jsme chtěly. Je tam hodně, hodně pláče, stesků. Ale to je součást sportu.“

Když Češky inkasovaly v prodloužení „smrtící“ gól, padly na led, zatímco soupeřky v euforii křepčily. Lásková si pak jako první stoupla na modrou čáru, dlouho osamoceně čekala, než se k ní přidaly další parťačky. „Stát na modré a ukázat respekt je součást sportu a já jsem zastánce respektu. Vyhrály Finky, byly lepší než my, měly lepší koncovku. Někdo to musel začít a stoupnout si tam první. Ale je to stoprocentně jedna z nejhorších porážek.“

Diváci po chvíli ticha postupně začali skandovat: „Holky, děkujem.“ Jenže možná to byla drásající sůl do krvavých ran. „O to to bylo horší. Přece jen jsme chtěly medaili. A fanoušci si to zasloužili. Byli tady, podporovali nás od začátku až do konce a musím před nimi smeknout. I když jsme prohrávaly s Kanadou 1:7, tak všichni zůstali do poslední chvíle. Nikdo neodešel, čehož si strašně vážíme,“ oceňuje Lásková.

Už za deset měsíců přijde olympiáda, na kterou znovu Češky odjedou jako vážné kandidátky na medaili. A třeba to může být reparát. „V kabině jsem holkám říkala, že nás ve finále čeká něco většího, co máme před sebou, na co se můžeme těšit. Já věřím tomu, že tam uděláme takový výsledek, který nikdo nikdy neviděl a od nás nečekal,“ říká Lásková, jež věří v potenciál stále mladého týmu. „Je vidět, že holky v osmnáctkách vyhrávají medaile každý rok. Porazí Ameriku, porazí Kanadu, což je neuvěřitelné. Když jsem byla já v osmnáctkách, tak se nám o tom ani nezdálo. V Česku i po celé Evropě jde ženský hokej nahoru a to nám ve finále dělá největší radost.“