Havlát o lásce k hokeji, omlouvajícím se Zachovi i dceři, která ho přiměla zase sledovat NHL

Riga (od našeho zpravodaje) - Martin Havlát je totiž od září generálním manažerem hokejové reprezentace. „Zase mohu být u něčeho, co jsem miloval," vypráví v rozhovoru pro Sport.cz.

Chyběl vám hokej hodně?

Na začátku ano, poslední roky jsem si zvykl a už je to lepší. Hokej byl můj život a než začala nová kapitola, byl jsem navyklý od rána do večera dělat všechno pro to, abych mohl podávat výkony, které od sebe očekávám. Takže zpočátku to těžké bylo, protože já jsem nechtěl končit, ale musel jsem. Teď když se ale zpětně ohlédnu, tak bych nic neměnil.

Někdy hokejisté popisují, že po kariéře nastane prázdnota, neboť zmizí jasně narýsovaný život. Co vy, nudil jste se?

Ne, jen jsem musel vymýšlet, co bych dělal. Mám dvě holčičky, takže odpoledne bylo vyřešené. A dopoledne? Žijeme na Floridě. Já sice vždycky nesnášel golf, tedy než jsme se přestěhovali právě na Floridu. Tam jsem ho začal hrát a k tomu i tenis. Ten je pro mě číslem jedna a je to náhrada za hokej. Vždycky říkám, že tenis je pro mě sport, zatímco golf jen hra. Ale nebudu lhát – na začátku mi hraní hokeje chybělo. Teď jsem ovšem dostal nabídku, abych u něj zase byl a mně to dávalo smysl, navíc ještě u nároďáku. Jsem rád, že zase mohu být u něčeho, co jsem miloval.

Tomáš Vokoun, Radek Dvořák i třeba Petr Sýkora na Floridě trénují děti. Nelákali vás taky?

S Vokym se vídáme každý týden, hrajeme spolu tenis. Takže jsme se o tom bavili, jenže já umím jen holky, tak mě to k tomu trénování dětí moc nelákalo. Třeba Dvořka tam má syna, takže mu pomáhá, tráví čas u ledu. Trénoval s nimi i Olli Jokinen, každý z těch kluků má obrovské zkušenosti, spoustu zápasů v NHL. To je něco úžasného a rodiče si možná ani neuvědomují, jak skvělí hráči se motají kolem jejich dětí.

Mimochodem, kdo v tenise vítězí?

To se musíte zeptat Vokyho (smích).

Takže vy?

Máme to tak půl na půl. Ale je skvělé se zpotit, dvě hodinky si zahrát.

Říkal jste, že jste roky po kariéře nebyl na NHL.

Nedělalo mi vůbec dobře, že oni hrají a já ne. Netáhlo mě to arén, byl jsem raději mimo, jen jednou dvakrát jsem při návštěvě Česka byl na Kometě. Až loni chtěla Terezka začít chodit na hokej, tak jsem s ní na Panthers zašel. Začala je mít ráda a před třemi dny byli na zápase proti Torontu, i když já už byl tady v Rize, takže je možné, že budou chodit ještě dál.

Už jste dcerám pouštěl vaše zápasy, aby viděly, jaký byl táta plejer?

To už by byly skoro černobílé záběry. Moc si z té mé kariéry nepamatují, což mě docela mrzí. Když to vidím i v jiných sportech, že jsou děti starší a vnímají taťku, mamku. Mrzí mě to, ale... Nikolka se narodila v New Jersey a měla rok, když jsem končil. Stihl jsem ji dát ještě gól v NHL. Terezka byla starší, ale nedávno jsem se ji ptal a moc si nepamatuje. Jen si něco vybaví z mé rozlučky v Brně, z té máme alespoň hezké fotky. Kdyby byly starší, věděly by, jak se věci s tátou měly. Ale takový je život.

Když jste dostal nabídku na pozici generálního manažera, myslel jste na to, co by řekl váš táta, velký hokejový příznivec?

Myslel. Byl by určitě rád, že jsem zpátky u hokeje. On byl hráč, trenér, sekretář, věnoval se všemu okolo a možná by se mi smál, že jsem teď funkcionář. Nikdy jsme ani v nejmenším neuvažovali, že by to mohlo nastat. Určitě by byl spokojený. Tedy doufám, že v nebi teď spokojený je.

Byl přístup k reprezentaci za vás jiný?

Já vyrůstal v generaci, pro kterou byla čest, když jste měli možnost reprezentovat. Když byl člověk zdravý, snažil se přijet a pomoct. Navíc to bylo poté, co jste většinou vypadli z play off či se do něj vůbec nedostali. Pak mistrovství byla příležitost, jak zakončit sezonu pozitivně. Kariéra je krátká, možností není moc. Já byl na třech šampionátech a jsem za ně moc rád, protože to byla vždycky skvělá parta a vždycky byla šance udělat úspěch.

Ptám se i kvůli případu Pavla Zachy, který se znovu z reprezentace omluvil. Můžete ještě pár slov k němu?

Jak kluci z Bostonu vypadli, tak se Pavel rozhodl, že se k nám nepřipojí. Má asi své důvody a ty člověk musí respektovat. Pro nás je to zklamání, že se k nám nepřidal. Určitě bychom ho tady rádi viděli, určitě by nám pomohl. Ještě na žádném mistrovství světa nebyl a zatím neví, o co přichází. Třeba ale ten čas jednou přijde.

Může to nastat příští rok v Praze, nebo má u vás nějaký škraloup?

Teď se soustředíme na toto mistrovství světa. Já i trenéři jsme rádi, co tu máme za tým a první věcí je pro nás páteční zápas se Slovenskem.

Radíte trenérům?

Když se mě zeptají na názor, tak jim řeknu, co si myslím. Ale nekecám jim do toho.

Takže vám sedí evropský model, kdy za tým zodpovídá trenér, ne generální manažer, jako je to zvykem v zámoří a platilo u reprezentace za vašeho předchůdce Petra Nedvěda?

Proto jsem taky do toho šel. Po těch změnách na svazu jsme se chtěli vrátit k modelu, který byl dříve a je to taky jediná možnost, jak mohu u hokeje být. Kdyby to byl model, jak měl Méďa, tak bych se musel přestěhovat do Česka a objíždět úplně všechno. To bych nedal. Takto se starám hlavně o kluky ze zámoří. Navíc každý tým NHL dorazí na Floridu, tam je prostor s nimi mluvit.

Už se těšíte, až to začne?

Moc. Bude to velký turnaj, kde se hraje o medaile. Co jsem měl možnost vidět, tak kluci mají dobrou partu. Tak snad ten tým bude šlapat na ledě i mimo něj. Jen já se na to oproti dřívějšku budu dívat z hlediště. Teď jsem měl v Brně možnost být na ledě s kluky, kteří nehráli zápas. Po třech letech jsem zase stál na bruslích – hlava jede, tělo je trochu pomalejší. Bylo to super, protože si zase člověk myslí, že je hráč, i když to tak není.

Přiznám, že jsem si říkal, jak by to vypadalo, kdybyste si s Martinem Eratem (asistent trenéra) ještě stoupli na přesilovku...

... Špeny je teď trenér, tak nevím, kam by mě hodil (úsměv).