Erat o medaili, Jalonenově trpělivosti i o tom, proč je Krejčí hokejový Federer

Tampere (Od našeho zpravodaje) - Ještě než začal rozhovor, dokoukal, jak se jeho synovi Sebastianovi daří na celoamerickém hokejovém turnaji v Pensylvánii. Martin Erat se na jeho hokejovém růstu podílí v roli otce i trenéra.

V Nashvillu, kde prožil nejkrásnější část své hokejové kariéry a kde se s rodinou usadil, totiž založil tým Warriors a vychovává naděje pro dospělý hokej. Teď ale touží uspět s tím českým. Před národním týmem jsou na mistrovství světa klíčové dny.

Když vám v březnu zavolal Libor Zábranský a nabídl pozici asistenta trenéra u reprezentace, váhal jste?

Ne, nebylo co řešit. Byli jsme spolu domluvení, že si dám od hokeje pauzu, ale stejně jsem v Americe trávil většinu času na zimáku. Když přišla taková nabídka, bylo to jednoduché. Však kdo jiný by měl hokeji pomoct, když ne my. A že je hokejové prostředí rozhádané? Jaká je společnost, takový je sport. Ale věřím, že nás právě sport může spojit. On nás dává jako národ dohromady.

Říkal jste, že jste si chtěl od hokeje odpočinout. A místo toho jste v Nashvillu rozjel mládežnický klub Warriors.

Když něco máte rád, nejde to opustit. A tak tam trénuji, mám na starosti celou organizaci. Postavili jsme zimák, který vyrostl za šest měsíců. Vybudoval jsem klub odspodu a je to pro mě obrovská zkušenost. Cílem je vychovávat děti pro dospělý hokej a v klubu je se mnou třeba Ryan Smyth aneb Mr. Canada (dlouholetý kapitán Kanady, vítěz olympiády i mistrovství světa a hráč s téměř 1 300 zápasy v NHL). Je tu i profesionální hráčka Allie LaCombeová či Luboš Bartečko. A vracíme hokeji to, co nám dal.

Hokejový klub měl v Americe i váš kamarád Tomáš Vokoun. Radil vám?

Bavíme se spolu často, třeba o pravidlech, která jsou v Americe jiná. Ale rozdíl mezi námi je, že my halu vlastníme a můžeme si dělat, co chceme. Ostatní byli v nájmu, což je jiný byznys.

Je hokej v Americe drahý sport?

Obrovsky drahý. Oproti Česku máme každý jiný způsob výchovy i cenu hokeje. Rodiče do něj investují, a tak chtějí vidět výsledky i to, že je dítě na hokeji šťastné.

Jak docílit, aby šťastné bylo?

Dělají spoustu věcí. Není to jen, že přijde a hned hraje hokej. Sport je spojený se školstvím. V Česku jsme kolikrát rádi za jednu dvě hodiny tělocviku týdně, v Americe jich mají pět. Ukazují jim různé sporty a děti se naučí hrát všechno, co jde. V Česku jsme bojovali s on-line výukou, v Americe ji vidím dennodenně. Ale školy jsou na to připravené, že když dítě něco neví, může okamžitě volat učitelce. Pravidelně prochází testy, a když je neudělá, nemůže jít na led, do posilovny, protože je škola prvořadá.

Vidíte, takže už neplatí naše představa o Američanech jako obézním národu?

To je dávná minulost. Zdravotní pojištění a prohlídky jsou tak drahé, že lidé nechtějí chodit k doktorovi a platit vysoké poplatky. Na každém rohu jsou tak obchody se zdravým jídle, děti se ve školách učí, jak se zdravě stravovat.

Pojďme k reprezentaci. Jste coby čtyřicátník pojítkem mezi hráči a trenéry?

Zatím nám to tak funguje. Mohu s kluky mluvit o čemkoliv, dávat jim rady, co je může v zápase posunout. Když se něco nepovede, ať to zkusí jinak. V nároďáku jsem toho zažil dost, stejně při trénování dětí i kdekoliv jsem byl. Hráčům mohu pomoct. Dnešní hokej už není, že byste za ním stáli, mlátili ho do helmy a křičeli: Že to musí dělat jinak. Ne, oni chtějí vědět a vidět, co dělají špatně a proč se to děje. To se snažíme zavést i v národním týmu.

Zároveň máte v reprezentaci na starost přesilovku a Libor Zábranský, váš někdejší šéf z Komety, tvrdí, že ji dokážete odkrokovat. Lze přesilovku dokonale narýsovat?

Všechno je to o hráčích. Krejča (Krejčí) a Pasta (Pastrňák) vědí o sobě a jsou o krok před protihráči. To stejné je v přesilovce. Když kluci vědí, kam puk půjde, je jednodušší dát gól. A vy pak máte na střídačce otevřenou pusu dokořán. V přesilovce máme takové hráče, že jim stačí podat informace a oni vědí, co se na ledě děje. Hokej hrají celý život. Chtějí jen vidět, co je důležité na soupeři, jak obvykle hraje oslabení.

Skvěle tady hraje Roman Červenka, výtečné výkony podával i na olympiádě. Neříkáte si, jaká škoda, že nedostal pořádnou šanci v NHL?

Roman je neskutečný hokejista i člověk a posledních deset patnáct let ukazuje, že je jeden z nejlepších hráčů tady v Evropě. Druhá věc je ale hokej v Evropě a ten v Americe. Za mořem je jiný. Je to stejné, jako když máte v tenise antuku a trávu, taky se na ní hraje jinak a vyhovuje jiným hráčům. Romanovi bych moc přál, kdyby dostal šanci v NHL, mohl si ji pořádně zkusit, ale jeho situace byla taková, že mu v Calgary moc příležitostí nedali. Bohužel pro Calgary, dobře pro nás, protože díky tomu může hrát za reprezentaci na olympiádě a mistrovství světa.

Tenis má antukového krále Nadala, ale taky má Federera, který je geniální na všech površích. Jak být úspěšný v Americe i Evropě?

Hrát třeba jako Krejča, který může dělat centra kdekoliv – ať už v Americe, reprezentaci či Olomouci. On je příkladem geniálního hokejisty i v tom, jak se chová na ledě i mimo něj. On je náš Federer. Stejně tak Pasta je hráč, kterého postavíte kdekoliv a umí to zahrát, ať už je tady nebo v Bostonu. Máme tu víc lídrů, ale Krejča dává každý den na ledě příklad, jak by se měl hokej hrát. Hráli jsme na Švédských hrách poslední se Švýcarskem. Bylo to vyrovnané a duel se mohl překlopit na obě strany. On šel na led a aniž by to někdy dělal, rozdal čtyři hity a najednou probudil celý mančaft. A z nás se stal úplně jiný tým. Lídr ví, co za jakých situací udělat.

Jaký je ve vašich očích Kari Jalonen?

Pro mě je to neskutečná škola hokeje. Člověk, když se přestane učit, je konec. A já se moc rád učím. Rád poslouchám lidi a mluvím o hokeji, když tomu rozumí. Tady jsme si perfektně sedli. Kari toho hodně zažil, vyhrál řadu soutěží. Já mám pohled hráče, tuším, co kluci chtějí. A Libor má zkušenosti, když přivedl Kometu od nuly až k vrcholu. Máme si co říct a máme stejnou vizi.

Co jste se tu naučil?

Trpělivosti. U Kariho i Libora nic není unáhlené, že do toho musím najednou bouchnout a všechno udělat naopak.

I proto se po nepovedených zápas neměnily řady, jak fanoušci i novináři čekali?

Ano. Vaše práce je diskutovat v novinách, naše, abychom to převedli na led. A měli co nejlepší výsledek i atmosféru v mančaftu. Pro mě to všechno je obrovská motivace dál pracovat. Chci se co nejvíce učit, ale až po mistrovství si řekneme, kterou cestou chceme jít a zda budu pokračovat.

Nabíjí vás, když vidíte třeba Matěje Blümela, že dobré mladé hráče český hokej pořád má?

Matěj mi sedl od začátku. Je hokejista, který chce a má všechny předpoklady, aby mohl hrát velký hokej. Záleží jen na něm, jakou cestu se vydá. Myšlenky, že nemáme hráče, jsou liché. Všechno ale záleží na základech, abychom těch hráčů jako Matěj měli víc. Já vyrůstal po boku Jardy Jágra a je pro mě neskutečné ho ještě dnes sledovat. A tak věřím, že stejně budou dnešní mladí vyrůstat vedle Pasty, Krejčího. A říkám, že kdybychom nevěřili, že tady ti mladí jsou, nebyl bych tu u týmu já ani Libor.