Článek
Během slavnostního ceremoniálu v Bratislavě vysvlékli na podiu sako a oblékli slovenský reprezentační dres se svými jmenovkami, čísly a štítkem s nápisem Hall of Fame. Po společném focení pak neskrývali nadšení. „Je to neskutečný pocit, protože dostat se do Síně slávy se nedostává každému. Vrací mě to v hlavě zpět do minulosti, kdy jsem začínal s hokejem," rozplýval se 47letý Pálffy.
„Vážím si, že mezi tolika hráči, kteří něco znamenali v mezinárodním hokeji, bude uvedeno i moje jméno," přitakával o tři roky mladší Šatan. Zatímco Pálffy ukončil bohatou hráčskou kariéru v roce 2013, jeho parťák pověsil brusle na hřebík o rok později a v současnosti ve slovenském národním mužstvu zastává funkci generálního manažera.
Za federální reprezentaci nikdy nenastoupil, naopak Pálffy si zahrál za Československo už v roce 1991 na Kanadském poháru. Oba pamatují federální ligu a Pálffy dokonce okusil českou nejvyšší soutěž, když při výluce v sezoně 2004/2005 hájil barvy pražské Slavie.
Oba borci mají za sebou bohatou kariéru v NHL a Šatan zvedl s Pittsburghem nad hlavu i Stanleyův pohár. Přesto nejcennějšího triumfu dosáhli před sedmnácti lety ve Švédsku, kdy v barvách Slovenska slavili historický titul mistrů světa. „Vždycky když vidím záběry z toho turnaje, hrozně rád si zavzpomínám," přiznává Šatan. „Je to pro mě v kariéře taková třešnička na dortu. Tenkrát jsme měli v týmu chemii. Kabina, v níž byli tehdy třeba Bondra, Stümpel nebo Lašák, fungovala naslepo. Měli jsme neskutečně dobré vztahy," vykládal Pálffy.
Přitom připomněl také další úžasný moment v dějinách samostatného slovenského hokeje, když se tým v roce 1993 prokousal v Sheffieldu kvalifikací na olympijský turnaj v Lillehammeru. „To byl neskutečný start pro slovenský hokej. Měli jsme tam řadu kluků, co hráli jen extraligu, ale prostě jsme to dali. Posunulo nás to neskutečně dopředu," tvrdí někdejší ostrostřelec, jenž se po skončení aktivní dráhy věnuje ve Skalici mládeži.
V Síni slávy i Wickenheiserová
Spolu s Pálffym a Šatanem byli do Síně slávy IIHF uvedeni ještě Švéd Jörgen Jönsson, Američan Mike Modano, jenž se však slavnostního aktu osobně nezúčastnil, a také Kanaďanka Hayley Wickenheiserová.
In memoriam byl v kategorii budovatelů oceněn bývalý reprezentační útočník Sovětského svazu a Kazachstánu Boris Alexandrov, jenž před sedmnácti lety zemřel ve věku 46 let při autonehodě. Pocty se posmrtně dostalo rovněž Jimu Johannsonovi, kterému je určena Paul Loicq Award za přínos světovému hokeji. Někdejšímu útočníkovi a především dlouholetému manažerovi reprezentace USA i amerického týmu do 20 let jsou přičítány úspěchy amerických juniorských mužstev. Byl také zodpovědný za stavbu týmů pro olympijské turnaje 2010, 2014 a 2018. Zemřel loni v lednu ve spánku, bylo mu 53 let.
Cenu Richarda "Bibiho" Torrianiho pro hokejistu ze země mimo světovou špičku pak obdržel bulharský brankář Konstantin Mihajlov.
Česko má v Síni slávy 24 osobností, jako poslední byli do ní přijati v roce 2015 Dominik Hašek a současný asistent reprezentačního trenéra Robert Reichel.
