Článek
Zranění zad vás připravilo už předloni o mistrovství světa a následně Světový pohár. Fit jste nebyl ani letos před olympijskou nominací a teď předčasně končíte debut na šampionátu. Říkáte si, že jste docela smolař?
Už jsem o tom přemýšlel, že mi zranění docela ovlivňují kariéru. Občas to může být o hlavě, že asi nějakým způsobem... No nic, takový je hokejový život.
Věřil jste, že pár dní klidu bolavému ramenu prospěje?
V první chvíli jsem si myslel, že mě odvezou do nemocnice a bude to konečná. Pak se rameno přes víkend docela uklidnilo, cítil jsem i malé zlepšení. Jenže v pondělí jsem zkusil jít na led, a došlo mi, že když si nemůžu ani utáhnout tkaničky na bruslích, tak nemůžu hrát. Cítil jsem, že bych mohl odvést sotva dvacet procent pro tým, a to nemá cenu, abych se na ledě nějak plácal.
Teď cítíte velkou marnost?
Ten pocit bezmoci mi vlastně rozhodování o tom, že mistrovství pro mě končí, usnadnil. Na šampionát jsem se ohromně těšil, byl jsem pozitivní celý turnaj, ale stačil zlomek vteřiny u mantinelu a celé se to otočí.
Zůstanete s mužstvem v dějišti turnaje, nebo se hned pojedete domů léčit?
Vůbec nevím, na zápas s Rakouskem chci ještě zůstat, ale pak si musím rozmyslet, jestli tady být až do konce turnaje, nebo jestli pro mě nebude lepší odjet, protože se znám a vím, že bych v hledišti dost trpěl.
Neměl byste na to nervy?
Nerad bych klukům kazil super náladu v kabině. Rozhodně bych nechtěl, aby kolem mě chodili a báli se říct nějaké vtípky, když by viděli můj zklamaný obličej.
Trenéři vám dali při rozhodování volnou ruku?
Jasně, řekli, že si to mám rozseknout sám.
Dá se popsat, co se ve vás nyní odehrává?
Sice se snažím smát, ale to je jen obranný mechanismus, aby ten smutek na mě nedolehnul v plné síle. Věřte mi, že bych při čtvrtfinále moc chtěl být na ledě a je to zničující, když po šesti týdnech přípravy najednou stojím mimo hru v okamžiku, který má být vrcholem. Mrzelo by to asi každého, třeba ale v budoucnu ještě přijde šance, že bych se na mistrovství podíval.
Jaké vám zůstanou vzpomínky na Kodaň?
Všechny zápasy tady jsem si užil, v paměti mi nejvíc zůstane fakt krásný duel v báječné atmosféře se Slováky. Za něj jsem hodně rád, že jsem ho hrál. Navíc na první dvě utkání tady byla přítelkyně, pak přijeli rodiče. Měli v plánu poslední čtyři česká střetnutí ve skupině, bohužel mě ale viděli v akci jen proti Rusům. Hned první střídání dalšího souboje se mi to stalo.
Přišla od rodičů útěcha?
Táta chodí dvacet let na zimák a už je zvyklý, že se mi něco stane. Vždycky říká, že jestli nejsem mrtvý, tak ať vstanu a odjedu z ledu.
