Článek
Dokážete si představit, že byste se po skončení kariéry vrátil do Česka?
Spíš to vidím, že zůstaneme v Americe. Manželka tam má svou rodinu, v Jižní Karolíně máme barák, je tam nádherně. Chceme mít další mimčo, jsou tam výborné školy, dá se tam hrát tenis, golf. Možností je spousta. Vypadá to, že jsem tam prostě našel svůj druhý domov. Ale Česko pro mě vždycky bude tím prvním.
Vaše manželka Naomi, se kterou jste se oženil před třemi lety ve Šternberku, umí česky?
Před pěti lety, když jsem během výluky NHL hrál za Pardubice, se češtinu jakžtakž naučila. V restauraci si třeba sama objednala jídlo. To už je ale nějaký pátek a češtinu dost zapomíná.
Je pro vás důležité, aby česky uměla dcerka Elina?
Ano. Na sto procent! Plánujeme, že v červnu pojedeme na měsíc za mými rodiči do Česka. Když jsem během sezóny na venkovních tripech, mluvím s Elinkou hlavně přes videohovory na počítači a telefonu. Česky docela dost rozumí, ale odpovídá mi anglicky. Pár českých slovíček sice umí, ale ještě asi neví, co je čeština a co angličtina. Má je prostě jako jeden jazyk.
Třeba se to po návštěvě vašich rodičů změní...
Doufám, že čtyři týdny v Česku by jí mohly hodně pomoct. Děda s babičkou jí před spaním určitě budou číst české pohádky.
Jsou hezčí, než ty americké?
Jsou stejné. Jen v angličtině asi mají jiné postavičky.
Když byla Elina menší, pomáhal jste i s přebalováním a koupáním?
To víte, že jo. Narodila se nám v létě, ještě než začala sezóna, takže prvních šest týdnů jsem byl doma. Nebylo to jednoduché, ale zvládl jsem všechno.
Dcera přišla na svět v srpnu 2015, na den přesně rok po vaší svatbě...
Bylo to příjemné, narodila se týden před stanoveným termínem. Bohužel nemůžeme v ten den oslavovat výročí svatby, narozeniny dcery mají pochopitelně přednost. I když má to i výhodu.
Jakou?
Že aspoň díky dceři na výročí svatby nikdy nezapomenu. (směje se)
Hodně se vám s prvním potomkem změnil život?
Hlavně když hrajeme doma, kluci jdou ven nebo na oběd. Já jdu z tréninku, myslím na rodinu a těším se na malou, že si budeme hrát. Večery sice někdy nejsou lehké, je to hodně starostí. Ale během dne, když všude lítá, směje se a česky mi říká „tati"... To je něco nádherného.
Spoluhráč z Bostonu David Pastrňák vás ven neláká?
Samozřejmě že někdy zajdeme, spíš ale když jsme na tripech. Když jsem doma, chci si užít čas s rodinou.
Hlídá vám občas Pastrňák dceru?
Bydlíme kousek od sebe, takže se sem tam zastaví nebo já se i s malou objevím u něj. Už se naučila říkat česká slova, Pastovi říká „strejdo".
Zatímco Pastrňák je v Bruins čtyři roky, vy o osm let déle. Vážíte si toho?
Užívám si to a jsem rád, že v NHL můžu být tak dlouhou dobu v jednom týmu. Mladí hráči z Bostonu mi ale dávají ze srandy najevo, že už jsem docela starej.
Pastrňák taky?
Ten si ze mě dělá srandu permanentně. Nejen kvůli tomu, že bych byl starej...
Dával jste mu jako dobrému kamarádovi příkazem, aby se po konci klubové sezóny sebral a jel s vámi pomoct národnímu týmu na MS?
Rozhodli jsme se společně, on mě do ničeho nenutil, já jeho taky ne. Jsme rádi, že jsme přiletěli, že nás trenéři vzali.
Koukal jste jako malý v televizi na MS?
Pamatuju si na náš zlatý hattrick na přelomu tisíciletí. Bylo mi mezi třinácti a patnácti, a když hokejisti přijeli na Staromák oslavovat, seděl jsem u televize a řekl si, že chci taky jednou být na tom pódiu. Tak doufám, že mi to vyjde.
Vždycky jste říkal, že reprezentovat je pro vás poctou...
A pořád to platí! Hrát za nároďák je sen malého kluka z Česka, stejně jako dostat se do NHL. Ta je ale spíš nereálným snem, jen málo hráčů od nás do ní pronikne. Já měl štěstí, že už se mi jeden sen povedl (Stanley Cup) a teď jsem v reprezentaci, aby se podařil další.
V úvodu jste přiznal, že po konci hokejové kariéry byste se rád natrvalo usadil v Americe. Znamená to, že už vás přešla touha zahrát si po odchodu z NHL ještě za Olomouc, v níž jste hokejově vyrůstal?
Ale nepřešla... Za Olomouc jsem si chtěl vždycky zahrát, vždyť jako malý kluk jsem se v ní chodil dívat na zápasy áčka. Rád bych se tam sklouznul, mám ale ještě tři roky smlouvu v Bostonu a chtěl bych znovu vyhrát Stanley Cup.
Nic by na vašem záměru nezměnil ani případný sestup Hanáků z extraligy?
Jedno mi to pochopitelně není, zahrát si v Olomouci extraligu by bylo super. Pořád je to ale minimálně tři roky vzdálená představa.
