Článek
Jaké máte prvotní dojmy?
Suprové, byla to sranda! Měl jsem vedle zkušeného harcovníka Roberta Zárubu a moc jsem si to užil.
Byl jste nervózní?
Samozřejmě že byl. Jsem zpocený víc než po zápase. Bál jsem se, abych nezačal koktat. Občas jsem se sice zakoktal, ale jinak se to povedlo.
Jak jste se před zápasem připravoval?
Že bych procvičoval mluvidla, to ne. Spíš jsem si zjišťoval informace, abych o hráčích alespoň něco věděl. Bělorusy jsem totiž neznal vůbec, jejich jména jsou navíc hrozná pro výslovnost.
Kolik jste přípravám věnoval času?
Dvacet minut, maximálně půl hodiny. Nic extra pečlivého.
Jak se vůbec celá akce narodila?
Jednoho rána na mistrovství byl pan Záruba blízko ledu a říkal jsem mu: ´Pane Zárubo, mám volno, strašně moc bych chtěl komentovat.´ On se toho chytil a slíbil, že něco vymyslí. Upeklo se to docela rychle.
Co vám Záruba po přenosu říkal?
Že jsem byl hroznej. (směje se). Ne, chválil mě, prý to nebylo tak špatné.
Bylo náročné neskákat mu do řeči?
Bylo těžké zůstat ticho zrovna v momentě, kdy mě napadla nějaká myšlenka. On komentoval dění na ledě, já mu do toho nemohl vstupovat, naopak bylo třeba udržet daný postřeh v hlavě. A pak jsem se soustředil i na to, abych nemluvil brněnským hantecem.
Nakolik jste využíval svých hráčských zkušeností?
Dost. Vidím hokej z jiné perspektivy a všimnu si věcí, které třeba komentátoři nevidí.
Kolik už ke svému vystoupení máte zpráv v mobilu?
Strašně moc. Kluci z reprezentace si ze mě dělali srandu, ale mně to bylo jedno. Pro mě to byl sen, užil jsem si ho všemi doušky.
Dokážete si představit, že byste se po konci kariéry komentováním živil?
Být novinářem asi ne, ale dělat komentátora by mě hrozně bavilo. O tom žádná.
