Článek
Vážíte si, že jste teprve sedmým Slovákem, který se do Síně slávy IIHF dostal? Z vašich krajanů se to dosud podařilo Vladimíru Dzurillovi, Jozefu Golonkovi, Peteru Šťastnému, Ladislavu Trojákovi, Ladislavu Horskému a Jánu Staršímu...
Beru to jako velkou čest pro sebe i celé Slovensko. Když mi pan Fasel poprvé volal, tak nějak se mi zastavil čas a vracel jsem se do minulosti. Vzpomínal jsem na lidi, kteří mi k hokeji pomohli. Říkal jsem si, že jsem měl štěstí na lidi, kteří ve mně viděli nějaký ten talent a chtěli mi v kariéře pomáhat. Jsem jim vděčný, stejně jako spoluhráčům a rodině. Jsem velice rád, že v Moskvě u ceremoniálu mohla být, aspoň teď můžeme tuhle velkou událost v mém životě oslavit.
Byl jste při děkovné řeči nervózní?
Musím přiznat, že trošku ano. Člověk si myslí, že se na to umí připravit, ale úplně to nejde. Ani nevím, jestli jsem si to užil, spíš bych řekl, že přežil.
Na obrazovce za vámi v tu chvíli běžely nejkrásnější momenty vaší kariéry. Na který vzpomínáte nejraději? Je to zlaté finále MS 2002 proti Rusku, které jste rozhodl vítězným gólem?
Vždycky jsem snil o tom, že jednou budu hrát finále mistrovství světa a rozhodnu ho gólem vteřinu před koncem. Nakonec jsem ho dal 100 vteřin před koncem. (směje se). Takže ho beru jako jeden z nejkrásnějších. Ale nesmím zapomenout na svůj první zápas v NHL, první gól v NHL, ani ten pětistý.
Aktivní kariéru jste ukončil před devíti lety. Nestýská se vám po kolotoči zápasů?
Každý z nás, kteří jsme skončili před několika roky, si myslí, že hokej ještě můžeme hrát. Tělo to sice nedovolí, v srdci ale hokej stále nosíme. Myslím ale, že jsem skončil v pravý čas. Určitě mi hokej chybí, ale umím si vyplnit čas i jinou formou.
Když jste v roce 1990 přišel jako dvaadvacetiletý do NHL, ve Washingtonu se vás ujal český spoluhráč Michal Pivoňka. Vzpomínáte na něj rád?
S Pivem jsme dobří kamarádi, v mých začátcích v NHL mi strašně moc pomohl. Když jsem přišel do Washingtonu, nikdy předtím jsem neviděl zápas NHL. Bylo super, že jsme se mohli bavit rodnou řečí, dokázal mi poradit. Potom jsme se na ledě vzájemně doplňovali. Jsem mu velmi vděčný, bez něho bych to měl ještě těžší.
Nezávidíte trošku Jaromíru Jágrovi, který je o čtyři roky mladší a stále válí v NHL?
Určitě mu závidím. S Jardou se dobře znám, tři roky jsme spolu hráli za Washington, a on je muž z ocele. Vážně ho obdivuji, jak se na ledě hýbe a je ještě produktivní. Není v NHL jen proto, že v ní něčeho dosáhl. Stále je platný hráč, který umí rozhodnout zápas. Mám z jeho kariéry velkou radost, a když mám šanci vidět Floridu, vždycky se na něj rád podívám.
Nejste až překvapený, že v tolika letech stále hraje nejlepší soutěž světa?
To asi musí odpovědět Jarda, jestli je to normální. (směje se). Nevím, co jí a pije, kdybych to ale věděl za mých časů, když jsme byli spolu a spali i na pokoji, tak bych ho sledoval a dělal to samé. Vážně mu fandím a gratuluji k úspěšné kariéře.
Po loňském šampionátu Jágr sice v reprezentaci skončil, trenéři ale usilují o jeho start na zářijovém Světovém poháru. Myslíte, že jim kývne?
Záleží na Jardovi, jak se bude cítit. Bude začátek sezóny a Světový pohár by mu určitě pomohl. České mužstvo bez Jaromíra Jágra si neumím představit.
Vy se na Světovém poháru objevíte coby skaut Týmu Evropy. Baví vás spolupráce s krajanem Miroslavem Šatanem, který je generálním manažerem mužstva?
Baví, je to fajn džob. Líbí se mi, že máme každý jiný názor, velmi rád porovnávám svůj náhled na věc s někým jiným. Děláme si domácí úkoly, abychom viděli co nejvíc zápasů. Reportujeme a hodnotíme hráče a na konci musíme dát dohromady nejsilnější možné mužstvo.
Je složité zapomenout na národní hrdost a neprosazovat do mužstva moc slovenských hráčů na úkor těch z jiných zemí Evropy?
Nesmíme se koukat, z kterého státu daný hráč je. Jestli je Slovák, Dán nebo Rakušan... Měli jsme šanci vidět hodně zápasů i tady na mistrovství. Udělali jsme si dobrý obraz a víme, co chceme hrát. I podle toho se tým skládá.
Nemrzí vás, že Slovensko nebude mít na Světovém poháru svou reprezentaci?
Bohužel... Slovensko i další země se musejí přizpůsobit. Ale i tak je velká prestiž pokusit se prosadit Tým Evropy. Nemáme žádnou historii, začínáme z ničeho. Bude důležité, aby trenéři namotivovali hráče, aby byli připravení hrát a odevzdali co nejlepší výkon.
Co říkáte na výsledky Slovenska? Na posledních třech šampionátech nedokázalo postoupit ze základní skupiny.
Nejsem tady, abych kritizoval výsledky reprezentace a dával kluky dolů. Naopak jim chci poděkovat, že přišli a reprezentovali Slovensko. Hráli jsme, na co jsme měli. Myslím, že na neúspěchu je potřeba hledat pozitivní věci. Těmi bylo, že kluci získali zkušenosti.
Mezinárodní hokej je pro ně výborná zkušenost, že?
Hokej se mění, to jste zjistili i vy v Česku. Je otázka času, kdy se vyrovná na jednu úroveň. Když jsem se díval na náš zápas proti Kanadě (Slováci prohráli 0:5), tak při hře pět na pět jsme vypadali dobře. Rozdíl byl v přesilovce a oslabení, kde si to uměli kanadští talentovaní kluci nahrát a dát gól. Myslím ale, že Slovensko dokáže vyprodukovat silné mužstvo a ukradnout nějakou medaili.
Co pro to bude potřeba udělat?
Možná jsme trošku zaspali, ale dá se to doběhnout, protože talentované kluky máme. Musíme do procesu nastartovat správné lidi, kteří by svou expertízou mohli pomoct, abychom znovu na Slovensku vychovávali světové hráče.
Oba vaši synové se v Americe věnují hokeji; devatenáctiletý Nicholas hraje za juniorku Buffala, o čtyři roky starší Dávid za michiganskou univerzitu. Je možné, že se ve slovenské reprezentaci zase objeví jméno Bondra?
Nevím, jestli mají na reprezentaci, až čas ukáže. Byl bych velmi hrdý, ale pro ně je prioritou škola. Důležité je, že je hokej baví a že se jim daří ve škole.
Máte z nich radost, jak dokáží skloubit hokej se studiem?
Disciplína musí být. Škola je priorita. Hokejová kariéra je dost krátká, zatímco vzdělání máš na celý život. Jsem velmi hrdý a rád, že kluci na školu nezapomínají a k tomu je baví hokej.
