Článek
„To už mi slibovali v Jaroslavli, když jsme tam obhájili ruský titul. Já se takovým řečem jen směju," říkal Vůjtek s tím, že po finálové porážce 2:6 se on i jeho hráči cítili trochu nesví. „Nevíte, jestli se radovat ze senzační medaile po devíti letech, nebo spíš být zklamaný, že ten poslední krok nevyšel. Rusové byli ale na turnaji suverénní a zaslouženě jsou zlatí. My už neměli tolik síly, ale vézt z Helsinek stříbro, to je pro celé Slovensko báječný výsledek."
Těšil se z hokejového probuzení fanoušků , nicméně odmítal nálepku slovenského hokejového Boha. „Pro ten krásný pocit z úspěchu všichni sport děláme. Já ale nechci přeceňovat svou úlohu, na ledě jsou vždycky hráči," vykládal.
„U reprezentace je trenér pouze vybere, určí taktiku a nějaký systém. Jsem moc rád, že nám tohle skvěle zafungovalo, v kabině nikdo ani nemusel zvedat hlas. Všem jsme hned na začátku řekli, co od nich budeme chtít a hlavně, že si musejí vážit reprezentačního dresu," přiznal Vůjtek, který se Slovensku po pondělním příletu ze šampionátu ocitl ve víru ceremonií.
Ziskem stříbra nasadil laťku hodně vysoko
Domů do Klimkovic u Ostravy se dostane nejdříve v úterý večer. „Pak snad s rodinou oslavíme odložené narozeniny," vykládal trenér, jenž doplnil rodinnou sbírku medailí z mistrovství světa. „Zeť Robo Petrovický má zlato se Slováky z Göteborgu 2002 a můj syn Vladimír bronz ze sedmadevadesátého právě z Helsinek, takže to máme doma už kompletní. A hlavně, kluka jsem překonal," smál se.
Vůjtek si ale hned uvědomil, jak vysoko nasadil laťku: „Teď od nás budou chtít fanoušci medaili pokaždé a nevím, jestli takový potenciál slovenský hokej má." Nad otázkou, jestli by v roce 2015, když skončí Hadamczikův obnovený kontrakt, nechtěl převzít českou reprezentaci, se jen pousmál. „V té době už budu zasloužilý důchodce. Teď mám před sebou práci na slovenské střídačce až do olympijského Soči a dál už vůbec nic neplánuju."
