Článek
Zatímco Češi se utápějí kombinacemi v rozích, herní trend těch nejlepších stojí na jednoduchosti a přímočarosti a spočívá především v tom, že se tlačí před branku na tečované střely či dorážky. „Místo abychom šli do gólu, honili jsme to až moc po mantinelech,“ uznává i trenér národního týmu Vladimír Růžička.
Jen česká chytrost už na velmoci nestačí, když není podpořená pohybem, schopností přejít soupeře a patřičnou agresivitou. „Měli jsme letos ve Švýcarsku poměrně útočné mužstvo, jenže v zápasech proti těm nejlepším se hráči málo tlačili do branky a hodně mě přitom mrzelo provedení přesilovek, kterým chyběly překvapující přihrávky i střela z voleje,“ hodnotí Růžička.
Právě zvládnutí přesilovek i hry v oslabení určuje při vyrovnanosti nejlepších týmů výsledek a Česko také v tomto směru zaostává i tím, že hráči dělají zbytečné fauly v útočném pásmu a v početní výhodě sázejí jen na vlastní šikovnost. Tu českým hokejistům jistě upřít nelze, musejí k ní ale bezpodmínečně přidat bruslení, důraz a ochotu neustále se drát před brankoviště.
Propady juniorů nevěstí nic dobrého
Takto komplexně vybavených hráčů, kteří jsou rychlí, umí to s pukem a k tomu ještě chodí clonit před branku a nebojácně se tam šťouchají s obránci, najdeme u nás stále méně a méně. Místo buldoků, kteří se vrhnou odvážně před branku, kde to bolí, jsme měli letos ve Švýcarsku plejádu technicky skvěle vybavených hráčů, které však Švédové ve čtvrtfinále dobře přečetli. „Z toho zklamání se jen tak nevyspím,“ přiznává Růžička, který v Bernu ztratil gloriolu spasitele a zažil stejné problémy jako tolik kritizovaný předchůdce Hadamczik.
V trenérovi ten problém není. Na juniorských šampionátech Česko v poslední době zaostává ještě výrazněji než na scéně dospělých. Právě u mládeže je ten odstup od světové špičky doslova alarmující a už brzy se může projevit i u elitní reprezentace, která za pochodu řeší generační problém a z hlediska budoucnosti je pro ni tristní zjištění, že na letošním šampionátu tým hlavně táhli nejstarší Jágr, Čajánek, Eliáš. Buďme proto vděční za objevení talentů pro národní tým jako jsou obránce Polák či brankář Štěpánek.
Čtvrtfinále při aktuálním modelu šampionátu určuje hranici úspěchu a neúspěchu a Česko si začíná zvykat, že přicházejí horší časy. „Bohužel už třetí rok po sobě jsme o placku nehráli a je nejvyšší čas na to, abychom si hrábli. Pořád někde slyším, že nám ujel vlak, ale já bych to tak černě neviděl. Příští rok nás čeká únorová olympiáda ve Vancouveru a květnové mistrovství světa v Německu, to jsou dvě šance na návrat k medailovým postům,“ tvrdí odhodlaně kouč národního týmu.
