Článek
Pojďme nejprve k hokejové stránce. Jak vás KHL změnila?
Každou sezonu se snažím určit nějakou věc, na které se snažím pracovat jako na té hlavní. Teď po mně trenér gólmanů chce, abych hrál více před brankovištěm. Byla to jedna z prvních věcí, o které jsme se bavili, když jsem přijel do Ruska. Souhlasil jsem, jsem k novým věcem otevřený. Ale nutné je zdůraznit, že jde o drobné změny, být třeba o půl brusle výš. Nejde říct, že dřív jsem chytal na brankové čáře a teď chytám metr před ní. Jde o centimetry.
Byť jde o detaily, jak těžké je zažité věci překopávat?
Přiznám se, že nejsem typem, který by měl rád velké změny. Mám však rád, když můžu mít nějaký hlavní bod soustředění, něco, v čem se chci zlepšovat. Nemůžu jít do tréninku s tím, že se chci zlepšovat ve všem a myslet na dvacet věcí najednou. Samozřejmě řešíme pozici rukou a podobné detaily, ale jako hlavní teď myslím na vyjíždění z branky.
Takže vám to pomáhá i v koncentraci?
Ano, protože nemám čas přemýšlet nad ničím jiným. Samozřejmě v zápase to nejde změnit hned, tam chytáte hlavně instinkty, ale pomalu se to projevovat i v utkáních začíná. I když někdy to může být horší v tom, když hráč nevystřelí a nahraje. Ovšem věřím, že mě to zlepšuje.
Trenér to ušil na míru přímo pro vás?
To si nemyslím. Je to jeho styl. Před Čeljabinskem byl dva roky v Podolsku, takže má zkušenost z KHL. Ze začátku jsme byli v karanténě a měli spoustu času tohle řešit a diskutovat o tom. Řekl mi, že podle jeho zkušeností v Rusku si myslí, že by to pro mě mohlo fungovat.
A funguje, podle statistik patříte k nejlepším gólmanům v KHL.
Samozřejmě je to skvělé, když se to potvrzuje. Ale upřímně říkám, že statistiky pro mě nejsou až tak důležitý. Hokej je kolektivní hra. Když tým hraje špatně a vše jde z kopce dolů, tak i gólman má špatné statistiky. To je normální. Nerad se o statistikách bavím. Jdou mimo mě.
Lze to je vůbec nesledovat?
Stránky se statistikami si vůbec neotvírám, ale samozřejmě to na vás vždy vyskočí z internetu, na Instagramu, někdo vám to napíše... Ale že bych v nich ležel a díval se na ně, tak to vůbec.
Vyhnout se asi nejde ani zprávám o covidu-19, v Rusku strmě roste počet nakažených. Jaká je v Čeljabinsku aktuální situace?
Taky se to snažím moc nesledovat, ale přiznám se, že jsem nadšený, jak v KHL funguje testování a ochrana hráčů. Až jsem z toho překvapený. Zorganizovali to výborně a díky tomu můžeme hrát. Roušky jsou samozřejmostí. Každé tři až čtyři dny jsme testovaní. Všechny týmy vzorky zasílají do jedné kliniky v Moskvě a druhý den máme v mailu výsledky s QR kódem. Ten musíme ukazovat při každém vstupu na zimák. K tomu nám měří teplotu. Setkání s někým nakaženým je naprosto minimální.
Po podpisu smlouvy s Traktorem jste říkal, že jste zvědavý na časové posuny. Jak je zvládáte?
Jelikož jsme relativně ve středu, hrajeme hodně v okolí Moskvy, takže posun je jen dvouhodinový a ten se dá zvládat. Ovšem před třemi týdny jsme byli v Chabarovsku, kde byl časový posun pětihodinový. Byli jsme tam čtyři dny a celou dobu jeli podle našeho čeljabinského času a docela to fungovalo. Jen to bylo trochu zvláštní, protože okolo vás všude svítily hodiny, že je tolik a tolik, my měli o pět hodin méně. Zvládli jsme to dobře, vyhráli jsme tam oba zápasy. Pochopitelně to není nijak jednoduché, jenže já si tyhle věci užívám.
Co si však nejspíš neužíváte je život bez rodiny. Jak dlouho jste už neviděl svou dceru?
Už přes tři měsíce. Rodina sem ještě nemůže, ale věříme, že snad za dva týdny dorazí. Už se řeší speciální víza. Kdybych tady měl rodinu od začátku, bylo by to ještě lepší. Sice díky technologiím jsme v kontaktu každý den, voláme si přes FaceTime a na videu vidím obrovský změny, jak roste. Občas je to samozřejmě hrozně smutný, když vám manželka řekne, že se dcera ptá, kde je táta. Dvouletému děcku se to vysvětluje těžko. Tomáš Hyka viděl syna měsíc a odjel... Ale doba je prostě taková, díky bohu alespoň za ty technologie. Ale jinak co se života týká, jsem v Čeljabinsku nadšený.
Kde bydlíte?
Bydlíme s kluky v jedné oblasti, máme k sobě minutu chůze, s některými bydlím i ve stejném baráku. Máme to patnáct minut na zimák, patnáct minut do centra, kousek jsou dobré restaurace. Ale doteď ještě bydlím u Tomáše Hyky, protože se mi ještě nechce stěhovat do mého apartmánu. Bydlíme spolu, abychom se nenudili. (usměje se)
Nelezete si už na nervy?
Vůbec. Hrozně si vážím toho, že mě k sobě ze začátku vzal. Sice už mám přes měsíc svůj vlastní byt, ale za prvé se furt hraje, takže ani nemám tolik času se přestěhovat, a za druhé jde o mého dobrého kamaráda, takže spolu rádi trávíme čas.
Co děláte?
Docela dost hrajeme play station nebo Xbox jako odreagování. Ještě tady s námi jsou tři Švédi a jeden Kanaďan s běloruským pasem, hrajeme proti sobě, takže de facto jsme spolu všichni furt v kontaktu. Ale ono toho času tady tolik není. Člověk má v podstatě den volna jen když se přiletí ráno, pak dlouho spíte, dojdete si na večeři, vyspíte se pak jdete trénovat a už je zase další zápas. Nestane se tady, že bychom dva dny seděli doma a neměli co dělat.
Rád máte i vycházky v přírodě, chodíte?
Je tady obrovský park, ale jak jsem tady sám, moc se mi nechce. Samozřejmě až tady budu mít malou a manželku, ven budeme chodit furt. Teď se chodím procházet hlavně když jsme na nějakým tripu. Ona ta města jsou hezká. Třeba v Moskvě je úžasný vidět Rudé náměstí. Ale jak říkám, toho času tolik není, utíká to rychle.
Rusky se už domluvíte?
Snažím se. Azbuku jsem se naučil, takže si samozřejmě něco přečtu. Je dobrý, že je nás tady dost cizinců, takže spolu můžeme mluvit anglicky, na druhou stranu je to občas i nevýhodou, protože pak nejste do mluvení rusky tolik nucený. Chci se určitě v ruštině zlepšovat a naučit se další jazyk. Sedlo (Sedlák) s Tomášem (Hyka) docela umí, ale nechtěl bych být tady a spoléhat jen na to, až mi něco kluci přeloží. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může v budoucnu hodit.
