Kdybych depkařil, tak se asi zblázním, říká český gólman Hrachovina

Jasně. Ze začátku jsem si tedy myslel, že bych řídil sám, ale zavrhl jsem to hned po prvním dnu. Na ráno se vždycky domluvíme a pak se to odvíjí podle toho, co a jak potřebuju. Poprosím a Nurlan mi zajede v podstatě pro cokoliv, s čímkoliv pomůže. Je to pohoda, člověk se nemusí o nic starat.

Opatrně, trochu se tady totiž bojím. Někdy je to divočina. Sedím raději vzadu. Kdyby se náhodou něco stalo, tak aby mě to semlelo až potom. (usměje se) Tady hodně lidí pořád troubí, to má Nurlan zakázané. Nemůžu proti němu říct špatný slovo.

Těžko říct, je to úplně jiný svět. Člověk se s některými věcmi pořád pere. Lidi se tady chovají jinak, mají jiné zvyky. Evropa to prostě není, i když to tady tak vypadá. Člověk si zvyká každý den, pořád přichází něco nového.

Vždycky se něco najde. Měl jsem rozbitou nohu, takže často chodím na masáže. Nebo jsem s klukama, je nás tady víc cizinců, bydlíme na jednom sídlišti. Zajdeme na večeři nebo do obchoďáku, času je tady někdy opravdu hodně. Na druhou stranu, když je člověk týden pryč, tak je pak rád, že si sedne doma na sedačku.

To neexistuje. Ve Finsku jsem měl rád procházky v lese nebo okolo jezera, to mi tady trochu chybí. Město je rozdělené na dvě půlky. Na jedné straně jsme my, za řekou jako by se zastavil čas v roce 1975. Tam je to zastaralý, tady nový, vypadá to fakt pěkně. Na druhý straně mě Nurlan ani nenechá vystoupit.

Mírně. Lidi tady poznají, že nejste místní. Nejsem žádný velikán, na mě by mohli něco zkusit. (usměje se)

Ani ne. Tam to byla taková shoda hrozně nešťastných náhod, jak jsem pochopil. Samozřejmě to byla hrozná věc a Kazachstán to docela dost zasáhlo. Ale myslím, že v dnešní době se to může stát úplně kdekoliv. Je jedno, kde jste.

Ano, úplně ve všem. Ve Finsku jsem byl v Tappaře Tampere, možná jedné z nejrozmazlenějších organizací v Evropě. Všechno jsme měli tip ťop. Někdy možná až moc. Tady to není lehký a často jsem se s tím hlavně ze začátku rval. Nemáme třeba vůbec fyzioterapeuta... Člověk s tím ale stejně nic neudělá.

To je těžký. Po Finsku se mi bude stýskat každý den, ať budu kdekoliv. Ale neřekl bych, že bych litoval. Když člověk udělá nějaké rozhodnutí, tak už není cesty zpátky. Teď se snažím odvést nejlepší práci tady.

Počasí není žádná olympiáda, ale ve Finsku bylo podobný, to mi nevadí. Jediný, co je tady nepříjemný, že je to plochý a furt fouká strašný vítr. Ale samozřejmě smutno mi někdy je. Dlouho jsem nežil sám, teď jo, takže je to určitě jiné. Dny jsou někdy dlouhé, ale jak říkám, člověk s tím stejně nic neudělá, a kdybych depkařil, tak se asi zblázním.

Jsem hodně vybíravý, ale nevařím, jsem na to línej. Už ani snídani doma nedělám. Jím venku a je to v pohodě. V restauracích se tady člověk vždycky dobře nají. Horší je, když hrajeme doma a jídlo máme na zimáku. To bych možná i já udělal lepší. V den zápasu se člověk prakticky nenají, protože to jíst nejde. To je jediný takový zvláštní.

Tu jsem zatím neochutnal a upřímně říkám, že ani neochutnám. Tyhle stejky a podobně moc rád nemám, jsem spíš na kuře, rybu a tak.

Azbuku neumím vůbec, ani písmenko. To je pro mě naprostá čínština. Snažím se mluvit rusky alespoň s řidičem. Vždycky je dobré umět řeč země, ve které jste, takže se snažím učit. Když se teď dívám dozadu, nechápu, jak je možné, že jsem se naučil finštinu. Jestli se někdy naučím rusky, to bude paráda.