Článek
V Rusku je od začátku července. Pro Čecha v cizině je vždycky důležitý jazyk. Pokud hovoříte ruštinou, máte plusový bod. "Nemám s ní žádné zvláštní problémy. Patřím k té generaci Čechů, kteří se ve škole rusky ještě učili. Pro osvěžení jsem si ale vzal pár soukromých lekcí. Když mluvím o něčem s ruskými kolegy, na kousek papíru si zapisuju nová slova, pak se je doma učím," přiznává Jandač.
V šatně komunikuje převážně v ruštině. Když se mu něco nepovede, upozorní ho jeho asistent Jiří Kalous, dloubne ho loktem. „V Česku tohle bylo oblíbené téma pro vtipy. Když jsem byl ve Spartě, kluci měli v šatně seznam přeřeků na tabuli. Když se to pak četlo nahlas, bylo hodně legrace," vzpomíná devětačtyřicetiletý trenér.
I když není vše dokonalé, okolí ocení, když vidí snahu mluvit kouče v rodném jazyce svých hráčů. „S legionáři ale musíme komunikovat v angličtině. Z neustálého přeskakování jazyků se občas něco nepovede. Cizinci se na mě pak dívají vykulenýma očima a marně se snaží porozumět významu toho, co bylo řečeno."
Trenér Josef Jandač.
Vlastimil Vacek
Žít daleko od domova je vždy složitější než ve svém rodném prostředí, tady jde o 3600 kilometrů, ale ani tak Jandač nestrádá. „Jsem příjemně překvapen, jak se lidé v Magnitogorsku chovají k cizincům. Když slyší cizí přízvuk, většina reaguje pozitivně. Usmívají se, snaží se pomoct. Musím říct, že postoj vůči cizincům v České republice je horší," porovnává.
V těchto dnech si ale češtiny užije zase více. Přiletěla za ním manželka se třemi dětmi. Neviděli se tři měsíce. "Umíte si představit, kolik to bylo radosti," netají trenér, kterému bude za pár dní padesát let. Od mladší dcery se už dočkal dortu. Na hokej všichni na chvíli během reprezentační pauzy zapomenou. „Chci jim ukázat hory na Uralu, to je opravdu krása, kterou musí vidět."
