Jak jsem srazil draka, o slavné manželce i regulaci internetu. Hrubec vypráví zážitky z Číny

Když jsem do Kunlunu přicházel, byl to nejprve úžas, překvapení a velké poznávání věcí. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Teď po pěti měsících si myslím, že vydat se tam bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Hlavně hokejově, protože kanadská a americká mentalita, co se týká přístupu k tréninkům a zápasům, je neskutečná.

Agenti mi říkali, ať jsem rád, že jdu do kanadskoamerického týmu. Nevím, jak to chodí v Rusku, jaká je mentalita Rusů. Neznám ji, tak se k tomu nechci vyjadřovat.

Chodím do zápasů s úplně čistou hlavou, hrozně jsem se uvolnil. Trenér nás s dalším brankářem Jeremym Smithem nasazuje, jak se mu chce, ale suma sumárum to vychází, že se vcelku pravidelně střídáme. Bez ohledu na výsledek. Prostě nás pravidelně vytěžují a drží v permanenci. Se Smithem vzájemně šponujeme své výkony nahoru.

Neřeším to. Samozřejmě bych si přál chytat víc, ale zase musím uznat, že jsem v KHL prvním rokem. Navíc si mě vybral jenom sportovní manažer a myslím, že moc nevěděli, jak chytám. Asi si říkali, že u nich budu chytat jenom v případě, kdyby se Smithovi něco stalo. Proto jsem rád, jak to dopadlo a že mám tolik prostoru, byť se může zdát, že ho mám málo. Šel jsem do KHL, abych začal od nuly a vystoupil ze své komfortní zóny, kterou jsem měl v Česku. Chtěl jsem si znovu začít budovat jméno, pozici a zůstat v KHL co nejdéle.

Sedli jsme si. I s trenérem brankářů (Dusty Imoo), který je fajn po pracovní i lidské stránce. Z Třince jsem byl zvyklý dělat si z trenéra brankářů Jardy Kameše legraci, tak jsem teď musel Dustymu občas vysvětlit, že to nemyslím vážně. Že to není útok nebo ztráta respektu vůči němu.

Dusty chytal na olympiádě v Naganu za Japonce. Říkal jsem mu, že za ně mohl hrát na kterémkoliv postu, protože dostat se japonského nároďáku není nic těžkého.

Zezačátku to moc nebral. Posílal mi svoje statistiky, že je měl lepší než Mike Richter (gólman USA na ZOH v Naganu). ´Podívej se, kdo byl pode mnou´, říkal mi. Tak jsem ho hned uklidňoval, že si dělám legraci a že ho respektuju.

Je to hezké, takové zpříjemnění. Nedával bych tomu ale obrovskou váhu. Kdyby to bylo po celé sezoně, byl by to větší úspěch. Tohle je jen takové dílčí ocenění za jeden týden práce.

To mně jenom lichotí. Jsem strašně rád, že jsem šel do KHL a hrozně bych si přál hrát v ní co nejdéle, protože mě strašné baví. Je to parádní, rychlý hokej. Hráči mají kvalitu, střely jsou perfektní, padají pěkné góly a ještě jsem neviděl špatného brankáře. Strašně si tu ligu užívám.

Řešilo by se to s mým agentem. Slyšel jsem, že v Kunlunu taky mají zájem, abych prodloužil kontrakt. Teď ale moje budoucnost není na pořadu dne. Až po sezoně si dám dohromady všechny plusy a mínusy.

Anglicky se tam mluví prakticky pořád, ale v realizačním týmu mimo zimák máme Číňany. Z čínštiny ale znám jenom krátké formulky - jedna, dva, tři, ahoj, děkuji a pivo. V realizačním týmu na zimáku jsou zase Rusové, s nimiž mluvím rusko-česky.

On je to spíš takový velký apartmán, do kterého se úplně v pohodě vejdeme. Nemám důvod ho měnit, na zimák to mám patnáct minut. Někteří kluci sice bydlí v centru Pekingu, na stadion ale dojíždějí hodinu a půl taxíkem. To já odmítám, byla by to pro mě obrovská ztráta času.

Mají to těžké, teď tam jsou taky sami, když jsem s reprezentací. Až bude příští desetidenní trip, přiletí za mou ženou kamarád. Žena je ale skvělá, snaží se s malým chodit na dětské hřiště a začlenit se. Akorát je to těžké, protože ji jako vysokou blondýnu i syna; hnědookého blonďáčka; si tam fotí Číňani. Občas přijdou s telefonem a strčí ho ženě před obličej a fotí. Říkám jí: ´Aspoň vidíš, jak vypadá slavný člověk.´

To stoprocentně! Tam nikdo o hokeji nic neví. Třeba se bavím s Číňanem, který umí aspoň trochu anglicky. Chci mu říct, že hraju hokej, ale vím, že oni ani nemají symbol nebo slovo pro hokej. Musím říct, že hraju Ice Ball. To už mu začne svítat a začne přede mnou jakoby metat koštětem. Tak říkám: ´No, dejme tomu...´

Vybavuju si poslední dva příběhy. Ten první, když jsem v zápase během reklamní přestávky srazil draka. (směje se)

Prostě jsem srazil k ledu našeho maskota. Během reklamní pauzy vždycky vyjedu z brány do jednoho rohu a pak do druhého. No a do cesty se mi přimotal maskot s obrovskou dračí hlavou, kterou měl sklopenou. Najednou ležel na zádech na ledě a snažil se zvednout na nohy. Dělá to nějaký Číňan, takže náš drak ani moc neumí bruslit.

Jo, jsem o něco těžší, tak jsem se, i když jsem si ho všiml na poslední chvíli, trošku zapřel a zůstal tam stát.

Během tréninku mi vypadla branka, tak jsem z ledu našemu rolbařovi ukazoval, jestli by mi mohl podat vrtačku. On mi zvednutým palcem ukazuje, že bránu dobře přivrtal. Říkám: ´Nepřivrtal, podívej se, jak se hýbe´ A on zase se zvednutým palcem, že super. Dvacet minut jsem se mu snažil vysvětlit, protože nebyla možnost během cvičení vyjet z brány, že potřebuju vrtačku.

Skončil trénink a on mi přinesl vrtačku... (znovu se směje)

Samozřejmě se dá bez internetu žít. Je až smutné, že je na internetu závislých až 99 procent populace. Možná 100 procent, když bereme v potaz veškeré internetové bankovnictví. Ale je pravda, že kvůli internetu jsem měl v Číně potíže.

Možná měsíc a půl jsem nemohl zaplatit výstroj a nemohl jsem prodejci vysvětlit, že jsem v Číně a že mi padá internet. Zadal jsem platbu, číslo účtu a spadlo mi to. Na druhou stranu se tomu člověku nedivím, prostě potřeboval zaplatit, protože za výstroj jsou velké částky.

S Peterem Hamerlíkem (bývalým brankářským kolegou z Třince - pozn. aut.) máme vztah jako bráchové. Napsal jsem mu, že potřebuju, jestli by to za mě nezaplatil. A že až budu v Rusku, tak mu to hned pošlu. Pomohl mi. Nikdy jsem nebyl internetový blázen, co by na něm musel být pořád. Vydržím bez něj. Pro mě spíš teď bylo horší strávit čas v letadle bez knížky.

Zatím jsem v pohodě, cestování mi vůbec nevadí. V KHL je navíc na dobré úrovni. Bojuju ale s časovými posuny, které jsou velké. Nemám problém se kvůli nim připravit na zápas, to vždycky zvládnu. Horší je, že se vzbudím v noci ve tři hodiny vyspalý a pak do osmi koukám. Když se pak má vstávat, tělo by zase chtělo spát. Mám ale štěstí, že to nemusím řešit žádnými prášky na spaní, vůbec ničím. Stačí mi dát si kávu.

Když jsme na tripu, vůbec se nekoukám na hodiny, aby mě to nenutilo přemýšlet, kolik je zrovna v Pekingu. Svým způsobem to nechávám na tělu, jak se cítí. Když jsem unavený, jdu si na hodinu dvě lehnout. Musím si ten čas zmenežovat.