Článek
To opravdu skoro vypadá, jako byste s sebou přivezl nějakou zázračnou medicínu...
(směje se) Taky jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si, že kdyby to bylo naopak a my po mém příchodu jenom prohrávali, nechtěl bych, aby to bylo spojováno se mnou. Vím, jak těžké je po výměně trenéra zvykat si na trošku jiný systém a hru. Chvíli trvá, než to hráči pochopí a vezmou ze své. Přišel jsem v pravou chvíli, od té doby nám to zaplaťpánbůh šlape.
I proto se lépe vyrovnáváte s tím, že vám osobně kanadské body zatím moc nenaskakují? Ve dvanácti zápasech jste posbíral gól a dvě asistence.
Vzhledem k tomu, že z posledních 24 možných bodů jsme jich udělali 20, tak jsem víceméně v pohodě. I když vím, že se mi bodově moc nedaří a určitě by to mohlo být lepší.
Jen pár dní po vašem příchodu skončil v klubu po neuvěřitelných 28 letech manažer a viceprezident Gennadij Veličkin. Byl z toho velký poprask?
Je pravda, že než jsem se v Magnitogorsku rozkoukal, událo se tolik věcí... Já jsem Veličkina ani nestačil poznat. Kluci, kteří jsou v Magnitogorsku dlouho, by o něm určitě mohli vyprávět.
Každopádně vy jste byl tím posledním hráčem, kterého do Metallurgu přivedl...
Tak nevím, jestli je to pozitivní, nebo negativní. (směje se) Jsem ale za ten přestup rád. Mužstvo máme silné a to byl jeden z důvodů, proč jsem do Magnitogorsku šel. Věděl jsem, že ačkoliv jsou dole v tabulce, tým je dost silný na to, aby se vrátil nahoru. A věřím tomu pořád.
Těší vás, že přes odvolání Jandače zůstal v klubu jeho asistent Jiří Kalous, jenž stejnou funkci zastává i za Vorobjova?
Určitě, s Jirkou se navíc známe dlouho, už ze Slavie. Ale je takový zvláštní, když jsou v zahraničním týmu trenér a hráč oba Češi.
Proč je to zvláštní?
Hlavně proto, že před ostatními lidmi nechceme mluvit česky. Nikdy jsem to nezažil a je to něco nového. Kdybychom mluvili rusky jako ostatní, bylo by to o něčem jiném, protože by nám rozuměli. Kdežto takhle si kluci můžou myslet nevím co.
Takže spolu mluvíte rusky?
(směje se). To ne. Když je kolem nás málo lidí, tak česky. Mám radost, že tady Jirka, stejně jako kondiční trenér Martin Iterský, zůstal.
V Magnitogorsku si tedy nemáte na co stěžovat?
Po hokejové i osobní stránce se mi tam líbí. Magnitogorsk je moc dobrá organizace a hlavní trenér Vorobjov přesně ví, co chce. Je to inteligentní člověk a rozumí tomu. Po dvou letech v Nižněkamsku je pro mě Magnitogorsk krok nahoru. Samozřejmě to není Moskva ani Petrohrad, stejně jsme ale půlku času někde na tripech. A když jsme doma, jsem rád, že si můžu lehnout a odpočinout si.
Přítelkyně je v Rusku s vámi?
Měla za mnou přiletět, kvůli vízům to ale nestihla. Po turnaji Karjala ale se mnou do Magnitogorsku pojede na měsíc. Je Američanka, takže na Vánoce odcestuje domů a zase se za mnou vrátí na další měsíc v lednu nebo únoru. Je daleko lepší, že tam se mnou bude dva měsíce z pěti. Co tam má dělat, když jsme zrovna s týmem na tripu... Nemá cenu ji tam nechávat zavřenou doma. To jsem radši, když je v Praze, kde to zná a má tam kamarády, nebo doma s rodinou v Americe.
Bydlíte na hotelu, nebo ve svém?
V týmovém baráku, jsme v něm tři ze čtyř cizinců-hráčů v týmu. Je to normální bydlení a nepřemýšlím, že bych si hledal něco jiného, lepšího. Takhle mi to naprosto stačí.
Dominantou Magnitogorsku jsou gigantické železárny. Není to poznat na vzduchu? Nedýchá se vám ve městě hůř?
Myslel jsem si, že to bude horší, ale je to v pohodě. Možná byl jeden blbý den, kdy to bylo cítit. Vítr totiž většinou fouká směrem od města. Je to stejné jako v Třinci. Tam jsem za dva týdny taky ze vzduchu nepoznal, že tam jsou železárny.
Už jste byl v železárnách na prohlídce?
Bohužel jsem do klubu přišel moc pozdě. Všichni noví hráči se šli podívat ještě před začátkem sezony. Teď už na to není moc času. Byl bych ale jedině rád, kdybych se tam dostal.
V Magnitogorsku si během pěti sezon udělal skvělé jméno Jan Kovář. Probíral jste s ním váš přestup do Metallurgu?
Úplně minimálně. V Magnitogorsku už jsem ale hrál s Nižněkamskem, takže jsem věděl, do čeho jdu. Pro mě bylo spíš důležité vědomí, že jde o ambiciózní klub s dobrými hráči a šancí na úspěch v play off. Můj přestup se navíc odehrál tak rychle, že ani nebyl čas se rozmýšlet, natož to probírat se spoustou lidí. Když jsem slyšel Magnitogorsk, nebylo potřeba moc přemýšlet.
Pořád je v klubu cítit, jak Kováře uznávají?
To je pan hokejista, místní legenda. Když jsem z Magnitogorsku odjížděl k reprezentaci, všichni mi říkali, abych ho pozdravoval. Milují ho tam.
Teď byste si měli v reprezentaci na turnaji Karjala zahrát v jedná lajně...
Já ho nechci úplně přechvalovat (směje se), pro mě je to ale jeden z nejlepších hráčů mimo NHL. Ne-li vůbec ten nejlepší. O tom není pochyb, dokazuje to pět šest let. Není to bruslař od pánaboha, je ale strašně chytrý. Když ho vidíte na tréninku, v přesilovkách, tak se s ním nemůže nikdo srovnávat.
Říkáte, že Kovář je jedním z nejlepších hráčů mimo NHL. Co vlastně vy a tato soutěž, v níž jste před svým odchodem do Evropy v roce 2017 odehrál 128 zápasů? Jste smířený, že už se do ní nejspíš nevrátíte?
Víceméně jsem s tím smířený celou dobu, že už to nemusí vyjít. V NHL jsem byl tři roky a po těch letech mě lidé znají. Nějakým způsobem mě mají zaškatulkovaného. Hlavně v dnešní době berou do NHL kluky, kterým je 18 nebo19 let. A mně už je osmadvacet. To už je pro ně pomalu hokejový důchod. Moc hráčů nad třicet let už tam nenajdete.
I tak jste v létě udělal pro návrat za oceán všechno. Tři měsíce jste si v Torontu platil tréninky u Garyho Robertse a připravoval jste se u něj třeba s Connorem McDavidem. Nelitujete toho nyní, když se z NHL nakonec žádný klub neozval?
Rozhodně toho nelituju! Bylo to super, naučil jsem se spoustu věcí. NHL se ale za poslední roky tolik změnila... To je realita, já ji musím přijmout a jít dál. Je spousta možností, kde hrát.