Článek
Ostravu jste opustil zkraje kalendářního roku, na sever Evropy vyrazil v polovině února. Jak jste se mezitím připravoval?
Trénoval jsem stejně jako v létě v Sokolově, kde jsou skvělí lidi. Všem jim chci moc poděkovat, že jsem se mohl připravit na nové angažmá. Vypadalo to, že půjdu do Villachu. Měl velkej zájem, ale na poslední chvíli z toho sešlo. O Švédsku jsem přemýšlel už posledních pět let, lákalo mě ho zkusit. Den před koncem přestupů přišla nabídka z AIK. Agent mi říkal, že hrají dobře a chtějí postoupit, což byla pro mě výzva. Kývl jsem.
Co vás ve Stockholmu nejvíc překvapilo?
Na letiště pro mě přijel přímo generální manažer, což se mi ještě nestalo, aby mě vyzvedával on. Odtud jsme hned jeli na lékařskou prohlídku, kde mi kontrolovali oči. Spustili na počítači program, já koukal na obrazovku a pozoroval různý věci. Pak mi snímali zornice, v iPhonu měli aplikaci, která následně všechno vyhodnotila. Test trval asi půl hodiny. Pak přese mě dali takový pás a zjišťovali, jestli mám dostatečně silný třísla a přitahovače. Prošel jsem. (úsměv)
Problém jste ale řešil na letišti...
Dostal jsem tam trochu čoud. Do Švédska stačilo mít antigenní test. Na letišti ověřovali, aby nebyl starší než 48 hodin. Dva dny starý jsem měl, ale požadovali přesný čas, kdy proběhl, což na něm ale nebylo uvedený. Letištní kontrolor se mě přitom ptal, co jdu do Švédska dělat. Řekl jsem mu, že hrát hokej za AIK. On povídá, ajajaj, tak to budeš mít těžký projít. Já jsem fanoušek Djurgardenu... Zasmáli jsme se, protože je to jejich velkej rival. Po patnácti minutách mi ale test uznali, vše ok.
Jak organizace AIK funguje?
Fascinovalo mě, že mají dva fyzioterapeuty, fitness kouče, kterej dělá všechno. Jako rozcvičku máme trénink na oči s míčem. Hráči jsou ve dvojicích s tím, že třeba házíte jenom levou rukou, chytáte pravou a musíte se u toho pohybovat dopředu, dozadu, do strany... Když se třeba řekla levá, museli jste ho chytit pravačkou a naopak. Mohl jste házet o zem nebo přímo. Člověk se rozhýbe, a přitom zapojí mozek a oči. Všichni se u toho navíc dobře pobaví.
Absolvoval jste debatu s hlavním trenérem Blomqvistem, co od vás požaduje?
Abych týmu dodal klid a přenesl do něj zkušenosti, které jsem nasbíral. Říkal, že sledoval moje klipy. Cení si mojí kariéry. Ví, že jsem přesilovkovej hráč, příležitost v nich dostanu, ale chce mě nechat nejprve rozkoukat a rozehrát, protože letošní sezonu mám rozkouskovanou.
Je tedy hodně komunikativní typ?
Ano, zároveň i dobrej člověk. Potvrdil mi, že by chtěli postoupit do Elitserien a potřeboval doplnit zkušenosti do poslední fáze sezony. Mají hrozně mladej tým, já jsem v 35 letech nejstarší, i Blomqvist je o pět let mladší, což je paradox. Nikdy jsem nezažil, aby mě trénoval mladší trenér, než jsem já. Vyzvídal, jestli mám děti, odpovídám mu, že dvojčata. Ptám se ho, jestli má taky děti, a on že ne. Tak mu povídám, to máš čas ještě, buď v klidu. (smích)
Útočník Vojtěch Polák pózuje před logem AIK Stokholm.
O druhé švédské lize se traduje, že je dost bruslivá. Můžete potvrdit?
Odehrál jsem zatím čtyři zápasy a nemůžu tedy ještě úplně posoudit, ale vypadá to, že liga bruslivá bude. Hodně taktiky a celkem dost soubojů. Rychle se tu přistupuje. Kluci moc neodhazují puky od sebe. Beci, když jsou pod tlakem, si ho nechají. I kdyby ho měli ztratit, tak ho prostě neodhodí. Pořád jsme na kotouči a furt se někdo nabízí. Hrajeme i naslepo.
V AIK Stockholm válela v devadesátých kladenská Blue Line. Vzpomenou si v klubu na slavnou formaci Vejvoda, Patera, Procházka?
Určitě, právě generální manažer Anders Gozzi s nimi tehdy nastupoval. Na stěnách jsou týmová fota, ale myslím, že jenom těch, které vyhrály titul, což se našim klukům nepovedlo. Vejvoda trénuje ve Švédsku juniory, takže s ním je asi v kontaktu. Na Pateru s Procházkou se mě neptal, já je ani neznám, jenom z televize jako malej kluk.
Na podzim jste prodělal covid, poté utrpěl bolestivé zranění na hlavě. Drží už zdraví?
Teď jsem úplně v pohodě. Po listopadovém restartu extraligy jsem hrál šest zápasů a dostal od spoluhráče pukem do ucha. Praskl výběžek lebky, bolelo to jako prase a dva týdny jsem byl na práškách. Nemohl jsem otočit hlavu a ležet ani na jedný straně. Chvíli jsem měl asi o deset procent zhoršenej sluch, ale jenom krátce, než mi splaskl otok. Samozřejmě prasklá lebka znělo děsivě, ale doktor mi říkal, že když nedojde ke krvácení do mozku, že se to hojí líp než zlomená ruka. Snad jsem si už všechno vybral do konce kariéry... (úsměv)
S manželkou vychováváte skoro tříleté syny Maxima a Alexandra. Ve Stockholmu jste ale bez rodiny, že?
Ano, musel bych je nechat všechny otestovat, manželka by s nimi musela letět sama. Kluci by museli mít po celou dobu letu roušku nebo respirátor, což by byl problém. Jeden to vydrží, druhej ji sundá...
Pořád jsou žhaví do hokeje?
Furt. Teď jsme hokej mastili doma pořád. Už mluví hezky, vzali si helmy a řekli: tati, pojď, jdeme hrát. Musím jim házet buly a hrát s nimi (úsměv). Pohybově jsou nadanější než já, zejména Maxim. Jsou pořád šikovnější, už jsem přemýšlel, že jim dám brusle, ale to teď nemá cenu. Všude je všechno zavřené a neměl jsem čas je vzít někam na rybník. Když ale začnou třeba na podzim nebo až za rok ve 4 letech, nehraje to roli. Hlavně potřebuju, aby měli dovyvinuté malinké svaly kolem páteře, aby měli klid.
