Já přece i hrál. Voráček komentováním získal větší popularitu, pokračovat ale nechce

Ne. Jsem hodně citlivý a tohle bych povahově nedal, neustál. Neplánuju nějaké velké věci, chorály, abych byl oslavovaný.

Vůbec. Já jsem na dlouhou dobu přerušil komentátorskou práci. Byla to skvělá zkušenost, ale je čas se posunout dál.

Chlapi, třicet let jsem si neobouval brusle, abych pak dalších deset hodin denně komentoval zápasy. Tohle jsem měl kousek od baráku, když nešlo být na ledě, mohl jsem se stát součástí mistrovství aspoň takhle. Že se to líbilo? Mně to pořád nepřijde zase tak dobrý. Když poslouchám věci, co se říkají, kolikrát nechápu. Přijde mi to normální, jsem to já.

Je fakt, že až na nějaké nadační věci jsem se nikde zase tak neukazoval. Takže moji povahu znají spíš jen ti nejbližší. Komentováním jsem se dostal k většímu počtu lidí. Ale ono to bude i tím, že kluci hráli, jak hráli, a mistrovství dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Poznávají mě daleko víc, než když jsem hrál. Až mě to někdy štve, říkám si, ku…, já to přece hrál. Ale s tím nic neudělám. Mistrovství mělo velkou sledovanost, všechno se rozebíralo ze všech stran a třeba lidi, kteří mě neznali jako hokejistu, mě najednou zaregistrovali. S tím se musím naučit žít.

Myslím, že tady bude hodně dlouho, na tohle se nezapomíná. Přirovnal bych ji k Naganu, neříkám, že je to stejné. Ale domácí MS se mu přiblížilo. Je na vás hrozně velký tlak, lidi chodili na zápasy, nejen na český tým. Kluci dokázali vyhrát 1:0 i 7:4, fanoušci viděli, co udělá soudržnost. Když tým šlape a táhne za jeden provaz, od trenérů přes hráče až po kustody, tohle to může udělat.

Finance jsou nedílnou součástí každého sportu. Pořád máte děti a rodiny, které si nemohou dovolit hokej, ty je potřeba podporovat, aby chodily na led, měly se tam jak dostat a měly co na sebe. Půl miliardy k tomuhle pomoci musí. Je potřeba využít všeho, co MS přineslo, peněz i energie. Já tam nehrál a můj malý kluk, který má víc rád fotbal, tak ho hokej pohltil, že si doma hrál na Kempného, Krejčíka, Červenku. Na tom vidíte, jak obrovský zásah turnaj měl. Doufám, že s penězi bude všechno transparentní a bude se vědět, kam každá koruna jde.

Smlouvy jsou nějak nastavené, hráči je podepisují. Pak je ale druhá věc – dané slovo. Pokud ho dáte, pak vypadá špatně, když se z něj cukne. Bohužel tady se z něj cuká a dobře to není. Mělo by se všechno stát tak, jak se před turnajem řeklo. Každý správný chlap i každý správný podnik by si měli stát za tím, co řeknou.

Přijde. Selským rozumem se na to kouká každý normální člověk asi stejně. Něco se řeklo, tak se to má dodržet, a není vůbec potřeba rozebírat negativní věci, když tady máme hodně pozitiv. Tohle je zbytečný a vůbec se nic podobného nemuselo stát.

To si zase nemyslím. Základem toho, že chcete reprezentovat, je chuť hrát za nároďák. Tu kluci mají velkou. Navíc já třeba zažil, že když uděláte úspěch v mladém věku – bylo mi 20, když jsme vyhráli titul (2010) –, tak drajv jezdit na MS je daleko větší. Chcete zažívat vítěznou atmosféru znovu. Proto jsem jezdil i já, zažíváte vrcholy i pády. Buď si vyžerete prohry, nebo jdete slavit. Dopad to na kluky mít nebude. Ale je to fakt škoda.

Tady si dobře uvědomuju, že podobné pozice jsou děsným žroutem času, který já momentálně nemám. Hlavně bych ale asi nemohl dělat s lidmi, se kterými nemůžu všechno řešit napřímo. Z očí do očí. Nemám rád intriky.

Na tohle vůbec nejsem. Ale to není jenom hokej, podobné věci máte všude. Podívejte se, čím si procházel nedávno tenis, fotbal. Bude nějakou dobu trvat, než se všechny podobné věci vymýtí. Snad bude základna sportů jednou na takové úrovni, že si řekneme, jak je všechno transparentní a v pořádku.

Vstoupil jsem do firmy Tarespa, kde vyrábíme modely stadionů. Dávali jsme teď klukům O2 arenu za vyhrané mistrovství. Bylo hodně zajímavé vidět, když jsme jim stadiony předávali a oni u toho slyšeli komentáře dvou gólů, jaký to mělo účinek. Měli husí kůži. A tak vzpomínku spojenou s mistrovstvím mají doma v obýváku.