Článek
Chtěl se hokejově posunout a tušil, že největší rezervy má v bruslení. I proto se Tomáš Poletín rozhodl pro Finsko, aby okusil jeho vyhlášenou bruslařskou školu. „A bylo to dobré rozhodnutí, za které jsem opravdu hodně rád. V bruslení mi to tu pomohlo, pracujeme na tom s bruslařským trenérem a posouvám se,“ líčí Poletín, byť přizná, že severské angažmá není pro každou povahu, a i on si na něj musel přivyknout. „Zpočátku vás trenéři neznají, stejně tak spoluhráči. Nevidí, jaký jste, protože jste tu nový. Ale kolem Vánoc si to sedlo a všechno se otočilo.“
Pomohlo i to, že v Lahti není osamoceným českým mladíkem. Bydlí společně se Šimonem Pohludkou, parťákem nejen z Pelicans, ale teď i z reprezentační osmnáctky, k tomu v týmu do 20 let nastupuje ve Finsku ještě se zmíněným Barešem. „Máme super partu, pošťuchujeme se i si dokážeme psychicky pomoct. Také na ledě nám to jde. Když hrajeme se Šimonem v Lahti v osmnáctkách, tak dáváme většinu gólů,“ líčí Poletín. A podobné je to i ve dvacítkách, kde zase mívá po boku Bareše.
Michal Jordán se svým synem po zisku bronzu z MS 2022.
Že to není žádné vychloubání, potvrzuje Jordán. Ač je profesionálem z áčka, tak i kvůli svému synovi zdejší mládež sleduje. „Naše zápasy se často kryjí, ale osobně jsem viděl třeba utkání osmnáctky proti TPS Turku. Pohludka dal hattrick, Poletín si zapsal 1+2. Byli v zápase dominantní, herní chemie v jejich útoku nešla přehlédnout. Není divu, že oba patří do reprezentace, protože oba tady dělají pokroky,“ popisuje Jordán.
Dvojice je teď aktuálně s národním týmem hráčů do 18 let v americkém Detroitu, kde celek čeká generálka na světový šampionát této kategorie, jenž se uskuteční na přelomu dubna a května ve Finsku. Do turnaje vstoupil národní tým prohrou 4:9 se Švédskem, pro Poletína je to ale v této věkové kategorii premiéra, protože doposud byl kapitánem sedmnáctky.
„Mistrovství světa je sen a jsem rád, že mohu jet s osmnáctkou. Bude to nová zkušenost a uvidíme, jak se to vyvrbí směrem k šampionátu. Po Vánocích cítím herní progres, což jsem v minulé sezoně měl stejné, kdy jsem se po přelomu roku začal zlepšovat a posouvat,“ říká Poletín, jenž by případnou nominací na světový šampionát dohnal zmiňovaného bratra Michala, který si na osmnáctkách, a později i na dvacítkách zahrál. „Podporuje mě.“
Hokejista Michal Poletín ještě v dresu extraligových Vítkovic se svými bratry Tomášem a Františkem.
Zpět ale k finské cestě. Pro angažmá na severu se rozhodl po minulé sezoně rovněž Michal Jordán a důležitou roli v jeho výběru hrál také patnáctiletý syn. Hokej miluje, chce se zlepšovat a rodina věděla, že na severu to bude ideální kombinace atraktivní práce pro tátu i hokejového vzdělání pro syna.
„Mohl bych hodiny vykládat, co jsme od začátku sezony zažili a jak k mládeži přistupují. Syn je v šestnáctce, dvakrát týdně k nim chodí dovednostní kouč, který trénuje i nás v áčku. Každé úterý pilují bruslení, každý čtvrtek střelbu, dovednosti, orientaci na ledě. Zaměřují se hodně na individuální složku hráče, pětkrát týdně jsou na ledě, do toho suchá příprava po každém tréninku,“ vykládá Jordán starší.
A přidává i jeden zajímavý příběh. Zpočátku sezony měli v týmu zraněné hráče, objevovaly se u nich únavové zlomeniny.
„A tak dopodrobna zjišťovali, co za to mohlo. Myslí si, že jedním z důvodů bylo, že málo jedí. Mají velký výdej a energii nedokážou tělu vrátit. Můj Míša tak tři dny fotil od snídaně po večeři, trenéři se na to pak podívali, vyhodnotili jeho kalorický příjem a jaký měl podíl proteinů. A pak mu vyjeli dva papíry A4 s jídelníčkem, spočítali mu, kolik kalorií denně je pro něj ideál. Rozepsali mu doplňky, vitamíny. I to, že by měl spát devět hodin denně. Jsem překvapený, jak profesionálně se dívají už na patnáctileté kluky,“ popsal Jordán.
I tyto detaily jsou často rozhodující, aby teenageři opustili Česko a vydali se na zkušenou. Však i Poletín říká: „I kdyby to nevyšlo, tak se člověk může vrátit a každá zkušenost vám něco dá do života. Občas prostě přijde ponorka.“
Svazový šéf Alois Hadamczik si přitom veřejně přál, aby „úprků“ hokejových mladíků bylo co nejméně. Rád by je tu udržel i kouč seniorské reprezentace Radim Rulík, nicméně poněkud jinou taktikou než lákat na to, že v hledišti budou jejich výkony sledovat babička s dědou.
„Odchodům nezabráníme, ale musíme se zaměřit na ty, co jsou tady. Udělat maximum, abychom kluky, co zůstávají, co nejvíc výkonností posunuli do extraligy. A když se nám to podaří, tak si v budoucnu hráči i agenti řeknou: Co je pro nás lepší? Hrát doma extraligu, nebo juniorku ve Švédsku? A to je situace, kdy máme šanci, že ti hráči neodejdou, protože Švédové jim áčko nezaručí,“ myslí si Rulík.
Chválí trenéry, kteří teď působí u mládežnických výběrů, a přeje si co nejintenzivnější spolupráci s akademiemi, aby v nich přesně věděli, jak fungují nároďáky a na co je třeba se zaměřit.
Pomůže to?
