Hrubec o hledání smyslu své práce, divných gólmanech, charitě i vysněném Švýcarsku

Jak vymyslel, tak se i stalo. A tak už čtvrtou sezonu běží projekt "Saves help", který sdružuje hokejové gólmany napříč světovými soutěžemi a vždy jim (s)počítá jejich úspěšné zákroky.

Uplynulá sezona vynesla téměř půlmilionu korun, což je dvojnásobek toho co na počátku před čtyřmi lety. A brzy bude výtěžek naskakovat ještě rapidněji, neboť se k akci přidávají z posvěcení Petra Čecha i fotbaloví brankáři.

Šimone, co to s vámi dělá, že se "obyčejná" myšlenka proměnila v takovou akci?

Pro mě je to něco neuvěřitelného, protože na počátku jsem si myslel, že to budeme dělat jen s Peterem Hamerlíkem ve dvou lidech. Že něco vybereme a po sezoně dáme potřebným. Ale nakonec se to rozrostlo do takového formátu, že to můžeme nazývat celosvětovým projektem. A rozšířením o fotbalové brankáře (ti za zákrok přispívají 80 korunami) to zase posouváme o kus dál.

Co bylo klíčem k rozjezdu této charity?

Že jsem chtěl dát chytání smysl. A pomohlo mi, když jsem s tou myšlenkou v Třinci přišel právě za Peterem Hamerlíkem, který byl jako můj starší brácha a vždycky na mě dával pozor, jestli nedělám nějaké blbosti. Když jsem mu to řekl, jen odpověděl: Super. Jdu do toho s tebou. A já jsem si uvědomil, že to asi není zase tak blbý nápad. Pak nás hrozně nakoplo, když jsem se na to samé zeptal Petra Čecha. Ten se zprvu zapojil jako hokejový brankář, teď nás namotivoval, aby vznikla i fotbalová sekce.

Už jste vybrali milion a půl. Který z podpořených projektů vás nejvíc potěšil?

My jsme si vytyčili za cíl, že bychom rádi koupili přístroje, které budou pomáhat dlouhodobě, aby to nebylo jen jednorázové. A to se nám povedlo ve stacionáři v Ostravě-Porubě, kde je díky tomu pomoc na denní bázi. Ale chceme pomáhat co nejvíce lidem, hlavně dětem, a musím říct, že ty jejich příběhy jsou silné a dojemné. Byla tam třeba malá holčička, která nemohla chodit a po tom, co jsme ji zaplatili měsíční kúru, se rozchodila. Řeknete si, že je to fantazie. Ale těch měsíčních kúr by potřebovala mnohem, mnohem víc. Děti na ně reagují dobře, pomáhají jim. Nejsou to vyhozené peníze a každá koruna má velkou váhu.

Je pak motivace mít těch úspěšných zákroků co nejvíc?

Nad tím během zápasu nepřemýšlíte. Neřeknete si: Jo, další desetikoruna. I když musím přiznat, že v play off v KHL proti Kazani jsem skočil po puku, který mířil do skoro prázdné branky a byl to téměř jasný gól. A pak jsem si pro sebe řekl: Ten snad dám za padesát. Odchytal jsem v sezoně asi největší porci zápasů, těch zákroků jsem měl 1400, ale dávám si za cíl, že coby zakladatel musím vždycky zaplatit nejvíc, tak částku zdvojnásobím.

Budou teď lidé vzhledem k ekonomické situaci potřebovat častěji pomoc?

Lidi jsou a budou v nesnázích pořád. Nám jde hlavně o to, aby se k nám informace o nich dostaly. Kdo potřebuje pomoc, může se ozvat přes naše stránky. Pak to řešíme, napíšeme si na společnou skupinu a prochází to schvalovacím procesem. Jakmile máme polovinu od všech členů, kontaktujeme rodiče. A ještě se nám nestalo, že bychom něco neschválili.

I na sociálních sítích je poznat, že se kolem projektu Saves help vytvořila početná komunita lidí. Jak tohle těší?

Je to krása. Je super vidět, když člověk dorazí na nějakou akci a jsou tam lidé v mikinách s naším logem. My jsme spojili všechny týmy do jednoho loga. Primárním cílem bylo pomáhat dětem. Ale najednou jsme zjistili, že se nám ozývají samy děti, že chtějí mít na maskách taky logo a že i ony chtějí pomáhat. To jsme vůbec nečekali. V každém městě je totiž nějaký gólman, ke kterému vzhlíží a díky němu kluk či holka zjišťují, co je to Saves help. My tak utváříme dětem hodnoty, formujeme jejich charakter. A to je největší přidaná hodnota celého projektu.

Vidíte, přitom se o gólmanech tvrdí, že jsou divní.

Snad jsme ukázali, že jsme normální. I když stejně si pořád budeme my blázni mezi tyče stoupat.

Teď jste přibrali mezi sebe fotbalové brankáře, jsou i další plány na rozšíření?

Napadá mě házená, florbal, ale nyní jsme se zaměřili na dva hlavní sporty. Když chcete dělat něco dobře, tak se nemůžete rozprostřít na dalších pět sportů. Saves help považujeme za naše děti a lépe se staráte o dvě, které jsou čtyři roky od sebe, než kdybychom měli čtyřčata naráz.

Šimone, vy máte zároveň před sebou nové angažmá ve švýcarském Curychu, kam jste odešel po konci v ruském Omsku. Jak se těšíte?

Letos jsem měl konečně hodně času na letní přípravu, protože loni jsem mezi sezonami měl jen čtyři týdny. Teď to jsou čtyři měsíce a půlku už mám za sebou. Trénuji s tátou a bráchou na ledě v Budějovicích. 24. července odjíždím s rodinou do Curychu a máme už všechno připravené. Je to úplně jiný svět, protože dostanu auto, a když mám rodinu, vybrali mi i apartmán se zahradou.

Takže to nebylo žádné těžké rozhodování, že?

Kdepak. Bavili jsme se se ženou, že nejdůležitější je být spolu, zvlášť když máme měsíc a půl starou holčičku. Synovi jsou čtyři, takže je taky ve věku, kdy potřebuje tátu vidět pořád, a Švýcarsko je na to fantastické, protože nejdelší trip má asi čtyři hodiny. Když jsem byl v Rusku, tak jsme čtyři hodiny jeli skoro jen na letiště. Všichni, kdo byli ve Švýcarsku, říkali, že když to tam zkusím, už nebudu chtít nic jiného. Řešil jsem to také s Kubou Kovářem, protože jdu v podstatě na místo, kde loni pracoval. I ostatní kluci mi říkali: Vůbec nad ničím nepřemýšlej. A že nejlepší švýcarská štace je právě Curych.

A zdejší liga nabírá na kvalitě.

Přesně tak. Švýcaři jsou skoro každý rok na mistrovství světa favorité na medaile. Odlivem hráčů z KHL se ta kvalita ještě zvýší, protože z Ruska se chce každý dostat do Švýcarska. Co se týká samotné hry, tak pro gólmana to nemusí být tak zásadní rozdíl, protože my máme pořád jenom práci zastavovat puky a snažit se překážet.

Bavili jste se s vedením Curychu o cílech?

Mají novou arénu, ve které by chtěli oslavit titul. Se zkušenostmi z Třince, kde se druhé místo nepočítá, jsem připraven. Tam jsem byl sedm let pod tlakem, za který jsem byl rád. Buď se ho totiž bojíte a pak nechytáte dobře, nebo si věříte, že z vás tlak vyždímá to nejlepší. Já jsem zastánce toho druhého. I v Curychu jsou ambice nejvyšší. Letos jim titul utekl v sedmém zápase, když už v sérii vedli 3:0. To extrémně bolí, protože už jste skoro s pohárem na náměstí, ale někdo vám ho sebere. Tým teď bude naštvaný a bude chtít úspěch.

Jak moc vás potěšilo, že Jakub Kovář na vás dával jen ty nejlepší reference?

Měl jsem štěstí, že můj trenér brankářů z Třince se znal se Svenem Leuenbergerem, sportovním manažerem Curychu, který dřív pracoval pro Bern. Už tam se o mě zajímal. Za trenéra v Omsku jsem zase měl Boba Hartleyho, který v Curychu vyhrál titul, a k tomu ten Kuba Kovář. Sešlo se to ze tří stran a já si říkal, že by to mohlo klapnout. A klaplo. Pak jsme si hodinu volali s manažerem a vůbec se nebavili o hokeji. To byl velký rozdíl oproti Rusku, kde byl jen úspěch, úspěch, a když nebude, tak ani ty tady nebudeš. On říkal: Hlavně chceme, aby sis tady hokej užíval, rodina byla spokojená a aby se ti u nás líbilo. A já jen: Wau! I kluci, kteří ve Švýcarsku hráli, říkali, že si tam hokej začali ještě víc užívat.