Článek
Láska k automobilovým závodům se u něj zrodila už v dětství. S tátou a bratrem jezdili po velkých akcích a měnili se ve vášnivé fanoušky. A když Kuba odešel do hokejového „důchodu", okusil rallye i závody do vrchu na vlastní kůži. Odjel třeba Valašskou rallye či Bohemku, ale teď shodou okolností se ocitl ještě na slavnější ikoně. V Česku, kam létá na léto z Floridy, kde trvale žije, se zdržel o něco déle než obvykle. A k tomu se termín Barum rallye zase oproti dřívějšku posunul dopředu. „Prostě se poštěstilo," culil se při rozhovoru v sobotu.
V neděli sice po havárii odstoupil, i tak start považoval za velký zážitek. „Při erzetě úplně žasnu, kam se lidé dokáží dostat. Je tu super atmosféra. V NHL to bylo něco jiného. Tam přijdou jen na ten jeden zápas, tady jsou od pátečního rána tři dny v kuse."
Se svou téměř dvoumetrovou figurou býval nepřehlédnutelný na ledě a byl i teď v zákulisí rallye. Řada příznivců ho prosila o fotografii, autogram, on si klání užíval. „Tím, že žiju na Floridě, tak tam není kde moc závodit. Nejsou tam kopce ani rallye, takže spíš jen tak pro zábavu se projedu na okruhu v Sebringu, ale jen normálním civilním autem," říká 46letý Kuba. „Ale v Česku se snažím si nějakým závodem zpestřit léto."
Usadil se v Tampě a i ve zdejším slunečném státě zůstal u hokeje. Trénuje tu zdejší juniorský tým a taky předává zkušenosti osmnáctiletému synovi, který se plně potatil nejen jménem. „Trávím tím volný čas, baví mě. Máme tam spoustu šikovných kluků a především pokorných. Možná nejsou tak talentovaní jako ti nejlepší v Americe, protože jsou i vyšší ligy, ale chtějí se učit. A to je základ. A syn? Když má trénink a má se v létě makat, tak tam nechá vše. Je to strašný dříč," popisuje s tím, že ještě dva roky by měl hrát v juniorské soutěži a pak nejspíš zamíří do univerzitní ligy.
Sám si dvakrát třikrát do sezony zajde osobně na Lightning, jinak ale během ročníku téměř denně přepíná kanály a sleduje NHL i kupříkladu českou extraligu. A čím dál častěji s hrdostí zavzpomíná na úspěšnou kariéru. „Když jsem hrál, tak jsem si to ani neuvědomoval. Ale syn je teď v letech, kdy jsem začal hrávat za Vítkovice, tak si to připomenu. Musel jsem si všechno vybojovat, protože jsem nebyl draftovaný nahoře (v roce 1995 jako 195.). Mým snem bylo hrát za Vítkovice, ale nakonec jsem strávil spoustu roků v Americe a Kanadě. A jako třešnička byla, že jsem si zahrál na mistrovství světa nebo na olympiádě," říká.
Pořád si drží vyrýsovanou postavu i solidní fyzičku, což mu pomáhá i při automobilových závodech, zvlášť na Barumce panovaly extrémní teploty. „Při hokeji si člověk vždycky při střídání odpočinul. Ale tady ty přejezdy a koncentrace v erzetách, které trvají i patnáct minut, člověka hodně vyšťaví."
Tak zase za rok na nějaké české soutěži...
