Hokejem se živit nebudeš, slýchal Hnilička, i když bral víc než táta. Pracovitosti se naučil v zámoří

Že Hnilička začal chytat ligu už v teenagerovském věku, nebere jako nic zvláštního. „Nejstarším hráčům bylo tehdy třeba 30, 31 let a jejich fyzická připravenost – se vším respektem k bývalým spoluhráčům – nebyla taková jako dnes. Nyní jsou hráči dlouho dobře fyzicky připravení, proto je pro mladší možná těžší se prosadit,“ říká Hnilička a dává za příklad Martina Procházku, svého parťáka z Nagana, se kterým začínal v kladenském áčku v „revoluční“ sezoně 1989/90. „Patřil mezi hráče, kteří ještě nebyli dospělí, ale byli rychlí, a tím pádem se mohl prosadit mezi pomalejšími a zralými hráči. Dnes jsou hokejisté ve třiceti v nejlepších letech.“

Hnilička rovněž zdůrazňuje, jak klíčová pro hokejisty je škola a jak chybné je vsadit všechno na jednu kartu, tedy věřit snu, že z hráče bude profesionál. „Mám devítiletého syna, který miluje hokej. Já jsem z toho nadšený, ale co se týká školy, tak neuhnu ani o milimetr. Když se hráči povede dostat do profesionálního sportu, ještě se tam udržet a mít úspěch, je to obrovská náhoda a šance jsou minimální.“

A vzpomíná na své časy. „První rok jsem hrál v áčku a paradoxně jsem vydělal víc než táta, který celý život dělal na dráze a měl dobrou pozici. Tak jsem rodičům vždycky peníze odevzdal, protože říkali, že to není navždy. Musel jsem si udělat maturitu, protože pro naše byla škola důležitá. Taky se mi nechtělo, protože v šestnácti se vidíte někde ve hvězdách, ale neměl jsem volbu.“

Cesta k maturitě nakonec trvala sedm let, protože Hnilička se v 19 letech vydal na tříletou zkušenou do zámoří. Ač byl draftován Islanders, tak se „potuloval“ po nižších zámořských soutěžích. „Tam jsem se setkal i se sportovní politikou, protože jsem neměl tak dobře podepsanou smlouvu jako gólmani z NHL. Vydařil se mi tréninkový kemp, ale nebylo místo. Proto varuji, aby si kluci vždy ověřili, že je tam prostor, který si představují, a že vůbec existuje šance,“ říká Hnilička.

Ten se následně vrátil do Kladna a na Spartu, aby přece jen později do NHL nakoukl. Dnes by volil už jinou cestu, za Atlantik by tolik nespěchal. Nicméně „telecí“ léta v zámoří ho lecčemus naučila.

„Když jsem byl mladý, tak jsem hřešil na talent. Nebyl jsem pracovitý, spíš mě bavily všechny sporty. Pro tvrdou práci jsem se nenarodil, což mě naučili v zámoří, kde jsem poznal, že takových jako já je tam deset v řadě. To člověka vyléčí z nálad. Prospělo mi to v mém rozvoji, že jsem se naučil v tréninku tvrdě pracovat a naučil se profesionalismu.“