Železný muž hrál i s antibiotiky a po přesunu z Brna do Hradce říká: Tátovi cestu pořád zkracuju

Nechci si stěžovat, chybu hledám v sobě. Kdybych hrál líp, měl o pět šest gólů víc, trejd by se neřešil. S panem Zábranským jsme se v létě domluvili, co po mně bude chtít. Pak přišel nový trenér Fiala, který si k tomu taky chtěl říct svoje a viděl moji pozici trošku jinak. Bylo mi řečeno, že začnu ve druhé lajně, ale v ní jsem vlastně neodehrál ani jeden zápas. Měl jsem dostávat prostor v přesilovkách, jenže v Brně jsou top hráči, kteří jsou v nich fakt dobří. Druhou přesilovkovou formaci pustí do hry na dvacet třicet vteřin, což je pak taky složitější.

Stěhování bylo ale v pohodě. Samozřejmě přes svátky do Hradce to bylo trochu hektický, ale nejsem trémista nebo typ, který by se tím stresoval. K hokeji to patří, jsou horší věci.

Jo, táta je nejvěrnější fanoušek. Furt mu tu vzdálenost a cestu trochu zkracuju. Měl to 450 kilometrů, pak 300, teď už jenom 200 (úsměv). Po zápasech je spíš kritik. Když mi řekne dobrý, je to už velká pochvala. Ale tak to má být. Aby mě plácal po ramenou, to není správná cesta.

S přítelkyní Adélou, která už dostudovala, má státnice. V červnu nás na jedné farmě kousek od Slap čeká svatba. Máme tady taky psa, Anglického kokršpaněla. Je to takový malý dítě, třináctikilovej mazlík (úsměv). Bydlíme nedaleko Tereziánského dvora, na zimák to mám pěšky jenom pět nebo šest minut.

Kluci mi říkali, že se styl malinko změnil. Snažíme se teď hodně napadat, chodit po soupeři a nestojíme jenom ve středním pásmu. Pan Růžička se nebojí zařvat. Když se mu něco nelíbí, umí nám to dát patřičně najevo a není to žádné hlazení. (úsměv) Myslím, že jsme se poslední dobou celkem zvedli, začali bodovat a plníme pokyny. Pod kůží už máme automatismy. Když jeden hráč někam vyrazí, další čtyři hráči vědí, kam mají jet. Hradec má ambiciozní tým a výborné hráče a gólmana. Můžeme v play off ukázat to, na co máme a dojít daleko.

Nemůžu mluvit za kabinu, protože já přišel až koncem prosince, a ještě mě v té době platilo Brno. Ale vím od kluků, že to vzali, jak to bylo. Dál bych to nerozváděl.

Tak to prostě je. Kdybych podnikal, byl manažerem nebo šéfem firmy v nějakém jiném odvětví a mí zaměstnanci neplnili plán, tak bych byl asi taky naštvanej. Chcete, aby firma šlapala, je to byznys, někdo provede tenhle motivační krok, někdo zase jiný. Každý má svoje metody.

Řekl nám, co po nás chce. My pak vyhráli nad Djurgaardenem a zvládli další zápasy. Pak už se to neřešilo. Řekl bych, že se zametly drobky a teď je čistý stůl.

Není to špatný. Vytváříme si hodně šancí, což je vždycky známka toho, že to šlape a vyvíjí správným směrem.

Nemám rád, když se mluví o smůle. Musím si jít za tím furt stejně. Pracovat na detailech, chodit kolem brány. Jestli vymíchám gólmana, dám gól holení nebo kalhotama, je úplně jedno. Klidně začít špinavými góly, potom se nabalí klid na hokejku, který mi chybí. Kluci to teď brali na sebe, může ale přijít doba, kdy to zase bude lepit mně. O tom je týmový sport. Najít chvíli, kdy mě tým bude nejvíc potřebovat a vzít to na sebe.

Samozřejmě ho musíte mít. Neutrhnout si koleno nebo rameno. Ale snažím se o sebe starat a zraněním předcházet. Jsem v péči fyzioterapeutů a doktorů, dělám nějaké stabilizační cviky, jím vitamíny. Je potřeba, aby člověk neřešil problém, až když ho něco na těle začne tahat.

V každé sezoně něco přijde. Teplota 37,5 pro mě není důvod, abych nehrál. Když vyloženě neulehnu do postele se čtyřicítkama, jsem naučený a vychovaný tak, že jdu na led. Hrál jsem párkrát i s antibiotiky.

Doktor mi říkal, že budu víc utahaný, ale nemělo by to mít vedlejší následky. Když mi řekne, že se to nezhorší a nebudou z toho důsledky do budoucna, tak do toho jdu.

Striktně nedodržuju, že bych měl dělenou stravu. V den zápasu to máme dané, společná jídla, obědy... Knedlo vepřo zelo, husu nebo guláš si ale před zápasem nedám, jenom třeba maso se zeleninou nebo zeleninový salát.