Za hokejovou dlouhověkost vděčím Hudlerovi, tvrdí Duda. Piráty se snaží vytáhnout ze dna

Šťastný rodinný život a nepřestávat se svým tělem pracovat. Ve stáří nejvíc odchází rychlost a dynamika, na kterých musím pořád makat. Dělám cvičení na hamstringy, tedy zadní stranu stehen, aby v nich zůstávala síla a měl jsem výbušnost. Samozřejmě je strašně důležité dobře regenerovat, jíst a hlavně chodit brzy spát. Když jdu do postele před desátou, je tělo v abnormální kondici. A určitě funguje i to, co mi říká můj dvaadevadesátiletý kamarád Frank z Floridy. Dát si česnek a sklenku kvalitního červeného vína. (úsměv)

Ve třiceti. Za to, že hraju v tomhle věku, vděčím dá se říct Jirkovi Hudlerovi. Tenkrát mě vzal na přípravu do Kalifornie ke kouči T. R. Goodmanovi a převrátil mi tím hokejový život vzhůru nohama. Nastal zlom v trénování a od té doby jedu v nových kolejích, i když mě samozřejmě baví si s tělem hrát a zkoušet nové prvky. Nebyl jsem nikdy líný, vždycky jsem na sobě pracoval, ale je strašně důležité vědět, jaké věci má hokejista přesně dělat.

Mnohonásobně víc jsem pracoval na kyčlích, posiloval rotátory, ale hlavně dělal na zmíněných hamstrinzích a hýžďových svalech. Pak jsem se cítil výrazně silnější, rychlejší, dynamičtější a měl větší balanc. Tohle je potřeba, abych s mladými kluky vydržel bruslit.

Hlavně jsme si dokázali, že známe recept na výhru. Teď je to vyloženě o tom, co obětujeme pro tým a své spoluhráče. Houslový klíč i noty jsou pořád stejné, každý zápas musíme odmakat na sto padesát procent. Ale samozřejmě, když jsem poprvé přišel do kabiny, viděl jsem, jak mají kluci svěšené hlavy.

Že nemá cenu být smutný. Tvrdil jsem jim, že neprohráli válku, ale jenom pár bitev. Nejsem žádný spasitel, to vůbec ne. Každý den se snažím odvést maximum, abych svoji pracovní morálkou nakazil ostatní. Snažím se dát klukům trochu energie, kterou mám. I když někdy je jí až moc, ale to se nedá nic dělat (smích). Kluci, kteří se mnou v kariéře hráli, vědí, že jsme spolu vždycky měli srandu. To je jeden z nejdůležitějších atributů, vrátit do šatny smích.

Když jsem přišel, taky byl zadumaný a smutný. Bylo vidět, jak ho výsledky a aktuální situace mužstva trápí. Za ty roky se malinko změnil stejně jako já, ale v jádru je pořád stejný, jako když jsem ho poznal ve Slavii. Pro tým by udělal první poslední, žije s mužstvem, prostě super.

Skvělá. Vzpomínám na to hrozně rád. Udělal jsem si tam spoustu přátel. S českými hráči, kteří působili v týmu, jsme si vytvořili krásné vazby. Viděl jsem, jakou mají němečtí kluci pracovní morálku. Vyhráli jsme spolu řadu bitev. V druhé sezóně jsme byli v play out a prohrávali už 0:2 na zápasy, přesto vnitřní silou sérii otočili na 4:3. Toho jsem si cenil. Jedinou kaňkou bylo, že jsme měli českého trenéra a my Češi spolu v cizině prostě na rozdíl od Švédů, Finů, Kanaďanů nebo Američanů neumíme absolutně vycházet a spolupracovat. To mě hrozně mrzí.

Naše první liga je rychlejší, ale tam jsou zase v prvních dvou lajnách lepší hráči. Je to umocněné, že v nich hrají čtyři cizinci, kteří musejí být špičkoví, aby tým táhli. Je spousta hráčů, kteří pak dostanou německý pas. Ale v Evropě není žádná liga lehká, každá je něčím odlišná a specifická. Největší problém Freiburgu je, že to má všude daleko. Cestování autobusem je hrozně náročné a trenér si musí pohrát s regenerací. To byl u nás trochu kámen úrazu.

Byl jsem delší dobu v kontaktu s trenérem Bílých Tygrů Filipem Pešánem. Koncem srpna jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do Liberce, kde doděláváme dům. Zastavil jsem se na zimáku a zeptal se ho, jestli můžu trénovat s juniory. Filip mi ale nabídl, ať se zapojím do Benátek. Naskočil jsem tam a učinil skvělé rozhodnutí. Je fantastické, jak pracuje organizace Liberce, a tedy i Benátek.

Krátké tréninky ve vysokém tempu, všechna cvičení se vám vysvětlí už v kabině a na ledě pak lítá jedno za druhým. Ale největším překvapením bylo, že na každém tréninku je pět koučů. To je prostě úžasné. Jsou energičtí, pozitivní a odevzdávají hráčům plný servis. Po tréninku s nimi zůstanou, komunikují a radí jim. A co je neuvěřitelné, nikdo na ně neřve. Všichni trenéři si vyměňují informace od žáčků až po áčko. Organizace je živá a zdravá. Radost v ní pracovat.

Mně osobně už Praha poslední čtyři roky moc nedávala, v mládí jsem si ji užil dost. Našel jsem smysl života, když jsem potkal skvělou holku. Partnerka Karolína pochází z Liberce, má tam půlku rodiny, což hrálo svoji roli. Vždy jsem chtěl žít v horách, příroda je můj kamarád. Liberec navíc považuju za nejsportovnější město v Česku. Naše děti milují sport a chci jim ho co nejvíc dopřát.

Od začátku jsme je vedli k tomu, aby měli základy gymnastiky, což je výborná příprava pro jakýkoliv návazný sport. Viktorka je takový buldok po mně. Umí do toho dost hrábnout, dokud se to nenaučí. Od tří let sama plave, jezdí na kole, lyžuje a každý víkend absolvuje běžecké závody. Teď se to láme, co si vybere. Radek taky skvěle lyžuje a beru ho i na led. Oba jsou na sport šikovní.

Na dojíždění to není, protože infrastruktura tady pořád nefunguje. V Chomutově bydlím s Lukášem Vantuchem, už jsme na sebe zvyklí za těch pár angažmá. Stará se o mě, dělá mi takovou mámu (úsměv). A samozřejmě taky jezdím k rodičům, kteří žijí ve Varech, kam to mám kousek. Můžu vidět i ségru.