Z dvacítek rovnou do dospělého nároďáku. Přitom jsem si dřív nevěřil, svěřuje se benjamínek

Úžasné, moc se těším. Vždycky byl můj sen reprezentovat. Musím říct, že jsem těžce nesl, když skončily moje poslední dvacítky. Těch srazů v mládežnických týmech byla spousta, ale uteklo to hrozně rychle. Teď jsem první rok v dospělém hokeji a hned přišla pozvánka do repre, to jsem vůbec nečekal. Agent mi trochu naznačoval, že by to teď na Švédské hry mohlo vyjít, ale nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Přece jenom v Evropě působí spousta kvalitních a mnohem zkušenějších beků než já.

Někdy minulý týden. Jeho číslo jsem měl uložené, protože jsem během léta jezdil na zápasy i s kluky z NHL, kde on byl taky. Při rozhovoru rozhodně víc mluvil pan Židlický. Já jsem jenom opakoval, že moc děkuju. (usmívá se) Nepobíral jsem, co se děje.

Byl jsem zrovna doma u přítelkyně, ona i její mamka na mě naskákaly. Pak jsem hned zavolal domů. Taťka byl nadšený a psal mi celý den, mamce dokonce ukápla slza.

Jasně, ale byly to celkem jednoduché počty. Znám vlastně jenom Příkru (Filipa Přikryla), spoluhráče z Budějovic. Pro klub je super reklama, že se hned dva hráči dostali do reprezentace. A pak během léta jsem se v Praze potkával s Kubou Zbořilem. To je vlastně všechno. Poznám spoustu nových lidí, to bude fajn.

Zatím netuším. V Budějovicích mám na starost rádio, míč nebo balení hokejek, taky musím vozit ionťáky a proteiny. Ale jestli mě něco podobného čeká v reprezentaci, to nevím. Každopádně s čímkoliv rád pomůžu.

No, nerad se sám hodnotím, ale zkusím to. Snažil jsem se hrát pořád svůj hokej, který mě zdobil a díky kterému jsem se podíval do dvacítek i na kemp Bostonu. Zakládám si na dobrém bruslení, pohybu a obratnosti. Nejsem žádný stokilový hromotluk, takže to vynahrazuju rychlostí, chytrostí a šikovností v osobních soubojích. Myslím, že dobře dokážu číst a předvídat hru. Není mi cizí podpora ofenzivy a hra s pukem, rád se dostávám do šancí nebo je vytvářím pro spoluhráče.

Pomohlo mi, že jsem znal prostředí, trenéry i spoluhráče, se kterými jsem přes léto trénoval. Extraliga je samozřejmě něco úplně jiného než kanadská juniorka. Sice o trochu pomalejší, ale mnohem takticky vyspělejší. Jsou tu zkušenější hráči s výtečnými kariérami, umí být správně vych*aní. Musel jsem si na to trochu zvyknout, ale to je normální asi pro každého hokejistu, který přijde do nové soutěže.

Popravdě nečekal, důvěra trenérů mě moc těší. Já jsem se každopádně pořád snažil věřit v sám sebe a v to, že si dokážu dobrou pozici vybojovat. Sebevědomí je zásadní. Musím se přiznat, že jsem s ním měl v minulosti dost problém, bojoval jsem s tím. Sebedůvěra mi scházela. Když jsem byl menší, tak jsem si furt říkal: „Proč jsem tady? Vážně jsem tak dobrý?“ Moc jsem nevěděl, co s tím mám dělat, jak to zlepšit.

Každý člověk musí dobře znát sám sebe, vědět o sobě co nejvíc. A to je běh na dlouhou trať. V mentální stránce mi vždycky pomáhalo moje okolí, hlavně mamka. Vždycky jsem si s ní mohl o čemkoliv popovídat. Spolupracoval jsem i se sportovním psychologem Václavem Petrášem, to mi taky prospělo.

Jo, myslím, že mám zdravé sebevědomí. Kanada mě naučila si víc věřit. Během druhé sezony mi došlo, že jsem přece už dokázal hodně tím, že jsem se tam vůbec dostal. Pak mi hodně pomohlo i mistrovství světa dvacítek. A teď už si opravdu věřím. Zase je samozřejmě nutné nelítat v oblacích a nemyslet si, že jsem lepší než všichni ostatní, ale to se mi neděje. Našel jsem správnou rovnováhu a na ledě je to znát. Navíc mi vyhovuje, že tady jsem doma a nemusím řešit jenom hokej.

Přítelkyně za mnou létala, ale rodina mi chyběla. Když jsem se odstěhoval, tak první rok mi to vlastně ani nevadilo. Postupem času to ale bylo těžší a těžší, protože jsem si začal uvědomovat, že čas bez rodiny mi nikdo nevrátí. Já jsem navíc v Kanadě řešil jenom hokej. Vždycky jsem přišel domů a babral jsem se v nepovedených zápasech. Hlava tím trpěla. Teď se můžu mezi blízkými snadněji odreagovat, je to příjemnější.

Ohromně moc po všech stránkách. Měl jsem problém akorát s francouzštinou, neuměl jsem vůbec nic. Naštěstí v týmu se mluvilo anglicky, i s náhradní rodinou jsem se domluvil. Až po roce jsem se začal trochu učit a nějaké základy jsem pochytal. A angažmá mi prospělo i po hokejové stránce. Kanadská juniorka dokáže skvěle připravit na profesionální kariéru. Když mě první týden vozili kluci na tréninky, tak jsem jen koukal s otevřenou pusou. Říkal jsem si, že si opravdu žiju ten hokejový sen z filmů, na které jsem jako malý koukal. Neměnil bych.

Radil jsem se se spoustou lidí. S agentem, Radkem Dudou nebo s Václavem Prospalem. Dám na lidi, kteří mi v průběhu kariéry pomohli. Pro mě bylo nejdůležitější hrát tam, kde dostanu největší prostor a budu se moct dál rozvíjet. Jasně, mohl jsem jít do týmu, který cílí na top trojku extraligy, ale abych hrál sedmého beka a bez přesilovky? To by pro mě nebylo ideální, Motor je teď nejlepší volba.

Ano, do Švýcarska je složité se dostat, tam mají taky limity na cizince. Finsko mi moc smysl nedává. Švédsko by bylo fajn, ale bylo by těžké se tam prosadit. Zámoří dál zůstává mým snem a cílem. Třeba přes léto přijde nějaká nabídka a otevřou se mi v Americe dveře. Chtěl bych si vytvořit co nejlepší pozici tady, nerad bych něco uspěchal. Cesta do NHL je pořádně dlouhá a trnitá, ale poslední roky ukazují, že z extraligy se do té vysněné soutěže dá probojovat.

Úžasný zážitek a obrovská motivace. Dalo mi to do života hrozně moc. Ne každý den můžete vidět McAvoye, Marchanda, Zadorova a samozřejmě i Pastu se Zachou. Je super vidět, že to jsou taky normální lidi. Znal jsem je jenom z televize a najednou mi všichni ochotně pomáhali.

Nechtěl jsem za nimi úplně dolézat a říct: „Ahoj, já jsem Tomáš Cibulka z Česka.“ Ale Pavel jednou odcházel a anglicky mě pozdravil, já mu odpověděl česky. Tak jsme trochu pokecali, pak jsem se seznámil i s Pastou. Ohromně fajn kluci, bylo super je poznat. Žene mě to dopředu, abych si NHL taky jednou zahrál.