Vůjtkův dres půjde ke stropu vítkovické haly. Chybí mi jen titul, mrzí trenérskou legendu

„Je to největší vyznamenání, kterého se mi od klubu může dostat. Velice si toho vážím," říká 75letý rodák z Klimkovic, jenž získal čtyři medaile v české nejvyšší soutěži, další čtyři včetně dvou titulů v KHL s Jaroslavlí a světové stříbro se Slovenskem.

Vítkovice pověsí dres s vašim jménem pod strop své domovské arény. Co to pro vás znamená?

Když vidím ta čtyři jména (Jan Kasper, Miroslav Vlach, Josef Mikoláš a František Černík - pozn. red.), co tam jsou dneska, tak to jsou všechno významní hráči jak Vítkovic, tak Československa. V podstatě lze říct, že i světoví hráči.

Neříkal jste si, že už tam váš dres měl viset dříve?

(smích) Ve Vítkovicích je a bylo mnoho daleko lepších hráčů, než jsem byl já. Jsou tady olympijští vítězové, mistři světa, kteří tam jednou určitě budou. Zažil jsem je všechny čtyři kluky, Honzu Kaspera, Mirka Vlacha, Pepíka Mikoláše i Frantu Černíka jako aktivní hráče. Třeba s Pepíkem Mikolášem, když se vrátil z Chomutova, jsem dva roky bydlel na zájezdech na pokoji. Hodně jsme se kamarádili. On pak dělal tu novinářskou branži a hodně jsme spolu komunikovali a často jsme se vídávali.

Josef Mikoláš se jako novinář věnoval i Vítkovicím. Nenaštval vás někdy něčím, nebo to přátelství fungovalo i dál?

Jednou o mě napsal nepříjemný článek, ale jinak jsme spolu vycházeli až do jeho smrti. Chodili jsme spolu na různé akce a byli jsme hodně v kontaktu. S ním a s Mirkem Vlachem jsem se nejvíce setkával.

Co o vás napsal?

Vztahuje se to k roku 1993 a k semifinálové sérii s Litvínovem (6:2, 7:2, 7:8 PP, 4:5 SN, 3:2). Na jejich ledě jsme dvakrát vyhráli, ale první zápas doma jsme prohráli 7:8 v prodloužení a nezvládli jsme ani druhý zápas doma, když jsme čtyři minuty před koncem vedli 4:2, ale prohráli jsme na penalty. No a Pepík před pátým zápasem napsal, že nebudu nikdy trenér, protože neumím dokončit sérii a že do Litvínova je zbytečné jet.

To bylo docela ostré, ne?

Bylo, ale hrálo se za dva dny a nebyl čas na nějaké naštvání. Pátý zápas jsme vyhráli 3:2 a šli jsme na do finále Spartu.

Právě tuto sérii se Spartou z roku 1993 si v pátek Vítkovice připomenou, když odehrají utkání v dobových dresech. Jak na tuhle trenérskou epizodu budete vzpomínat vy?

Tak, že si i po těch letech dovolím říct, že jsme tenkrát byli lepší než Sparta. Kádr jsme měli lepší, ale bohužel se tam stalo to, co se stalo. Po dvou zápasech v Praze to bylo 1:1 a před třetím jsme skoro všichni ulehli s horečkami. Dva kluci tenkrát ještě v ten den zápasu byli na kapačkách. V obou zápasech doma jsme vedli, ale ve třetí části nás opustily síly.

Byla to náhoda, že jste onemocněli?

Nikdy jsem nechtěl a nebudu nikoho osočovat ani teď. Spali jsme tenkrát v takovém venkovském hotelu za letištěm, už ani nevím, jak se ta vesnice jmenovala. Doporučila nám to sekretářka Sparty. Byl to pěkný hotýlek, na stadion to byla půlhodinka, takže bez problémů. Když jsme se ráno vzbudili před zápasem, tak netekla voda. Snídaně ale byla nachystaná, čaj uvařený. Nevím, z čeho ten čaj dělali. Kde vzali vodu? Nechci je podezřívat, ale fakt je, že už cestou na ten druhý zápas v Praze se v autobuse pozvracel Filip Konštacký a než jsme dojeli po utkání na letiště, tak jsme zvraceli všichni. Z nervozity to nebylo, protože to bylo po zápase, navíc vítězném. Nechci absolutně nikoho obviňovat z nějakého úmyslu, nebo z něčeho takového, byla to prostě viróza, kterou jsme někde chytili. I já jsem byl celou noc na záchodě a měl jsem čtyřicítky horečky. Ale jak to přišlo, tak to za den dva zase odešlo.

Na utkání se Spartou by měli přijít hráči, kteří pod vámi to finále hráli. Už je to třicet let, pamatujete si na všechny?

Musím se přiznat, že jsem musel jít na internet, abych se podíval, kdo v tom týmu vůbec byl. Některá jména mi vypadla, navíc se mi to plete s rokem 1996/1997, kdy jsem se do Vítkovic vrátil se Zlína. Tak jsem si ten tým musel najít na internetu, ale bylo to složité (smích). Pět let zpátky jsme se sešli v hospodě v Ostravě, bylo nás tam asi dvaadvacet a některé jsem viděl od té doby poprvé. Nedávno jsem viděl fotku v kanceláři u Romana Šimíčka a tři nebo čtyři hráče jsem už nepoznal.

Vzpomínali jsme Františka Černíka, který v tom finále hodil v posledním zápase sparťanům na střídačku mistrovský pohár. Jak jste tenhle moment vnímali na střídačce?

Já se to dozvěděl až po zápase. Vnímali jsme, že asi osm minut před koncem byl v hledišti nějaký rozruch. Všiml jsem si, že střídačce Sparty leží pohár, ale myslel jsem si, že ho tam přinesli ti, co pak budou předávat. (smích)

Bavili jste se pak o tom spolu?

Samozřejmě. S Frantou jsem pak mnoho let spolupracoval i jako funkcionář, mnohokrát na to přišla řeč. Franta dokázal překvapovat každý den. Franta byl živel na ledě, tak i mimo něj. Pořád vymýšlel nějaké kousky.

Kvůli úspěchu Vítkovice tenkrát domlouvaly angažování Petra Břízy do branky, je to tak?

Už s námi byl v Litvínově na rozbruslení před semifinále, připravoval se na první zápas. Zranil se nám tehdy Míša Hlinka, náš první brankář. Měli jsme jen Tomáše Vašíčka a jednoho kluka půjčeného z Havířova. Ráno si mě Franta (Černík, tehdejší manažer klubu) zavolal do kanceláře a tam seděl Petr Bříza. Franta říkal, že přivedl brankáře na semifinále a finále. Kolem oběda mi ale volal znovu a oznámil, že Bříza nebude. Prý mu zavolal táta, který si spočítal, že můžeme ve finále hrát se Spartou a Bříza by proti ní jako kovaný sparťan nemohl jít.

Měli byste s Petrem Břízou více šancí titul získat?

Myslím, že s Petrem bychom to tehdy vyhráli, byl to v té době nejlepší brankář v republice. Ale bylo by to proti Spartě, takže to pro mě z celkem pochopitelných důvodů musel odmítnout.

Má současný tým Vítkovic, aby na finále navázal?

Vítkovice letos překvapují. Líbí se mi, po dlouhé době mám radost z hokeje. Hráči chtějí a vědí, za čím jdou. Tým je vyvážený ve všech formacích. Od brány, přes obranu, po střelce, které jsme v minulosti neměli. Dnes tam jsou tři čtyři opravdu schopní střelci, kteří umí využít přesilovku. Mohou se dostat vysoko. Ale soutěž je vyrovnaná. Poslední Kladno nás doma porazí a nebyla to náhoda. Je otázka, jak to bude vypadat v play off. Budou proti nim stát opravdu silní soupeři.

Jsou si současný a stříbrný tým z roku 1993 v něčem podobné?

Možná jsou. I tenkrát tady byly výrazné osobnosti. Miloš Holaň, nejlepší hráč ligy, Aleš Flašar, jeden z nejlepších beků, soupeři se ho báli. V útoku byli Hermann nebo Kotala, ve velké formě hrál Ryšánek. Z vojny jsem stáhnul Honzu Peterka, Šimíček už byl vyzrálejší. Začínal, měl dvaadvacet, ale už byl na ledě cítit.

Trenérem je Miloš Holaň, vítěz zlaté hokejky z roku 1993. Bude jeho dres také jednou viset pod stropem vítkovické arény?

Má na to nárok už teď. Žádný jiný hráč za svého působení ve Vítkovicích nebyl nejlepším hráčem ligy.

Miloše Holaně jste přivedl do extraligy vy. Jste hrdý na to, jak se mu nyní vede?

Vytáhl jsem si ho tenkrát z Poruby a Miloš to cítil jako šanci. Bylo to mé přání, aby přišel, protože jsem chtěl mladého perspektivního trenéra. Myslím, že se to nakonec povedlo. On tehdy začínal, měl trochu hráčský názor na hokej, ale takhle jsme začínali všichni.

Sám říká, že by arogantní, poznal jste ho takového?

Byl. A já se bál, že se nezmění. Že to má v sobě. Nakonec se asi s druhým manželstvím a dětmi umírnil a změnil. Příjemně mě překvapil.

Je Miloš Holaň nejlepším hráčem historie Vítkovic?

Ta období se těžko porovnávají, vynikajících hráčů bylo hodně. Ti tři, co hráli v roce 1961 na mistrovství světa jak druholigoví hráči (Mikoláš, Vlach, Kasper) byli hvězdami národního týmu. Honza Kasper hrál na šesti nebo sedmi mistrovstvích, Míra Vlach podobně. Franta Černík byl kapitánem národního týmu, je mistrem světa. Miroslav Fryčer s Láďou Svozilem mají titul, dotáhli to do reprezentace také. Je tu David Moravec, olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa. I když není kovaný Vítkovičák, protože přišel z Opavy. Ríša Šmehlík taky udělal kariéru v Americe, je olympijský vítěz.

Máte za sebou řadu úspěchů. Je něco, čeho jste nedosáhl a nyní vás to mrzí?

Těžko říct. Cizina mě nelákala, protože neumím německy ani anglicky. Rusko přišlo tak nějak náhodně samo, překvapivě. Rusky jsem trošku uměl, alespoň jsem rozuměl, takže jsem se rychle přizpůsobil. Chybí mi snad jen titul v Česku (stříbro s Vítkovicemi 1993 a 1997 a Zlínem 1995). Nejvíc jsme ho chtěli v roce 2004. V tom roce 1993 jsme ani nevěřili, že můžeme titul získat, byli jsme nadšení, že jsme ve finále. V roce 1997 to bylo podobné, Vsetín byl jasný favorit. V roce 2004 jsme si dost věřili, tam jsme měli a mohli dosáhnout víc. A možná ještě jedna věc mě mrzí. Že český nároďák nepřišel dřív. Vzal jsem ho pak v době, když už jsem skončil s kariérou a jen proto, že jsem u českého nároďáku nebyl.

Střídačka vám už nechybí?

Už ne. Myslím, že jsem i přesluhoval. Byl jsem tam do 69 let a sám jsem viděl, že už ta reakce není ideální. Už to nešlo. Svoje jsem dodělal až do konce a možná o dva roky přesluhoval.