Článek
Z pardubického týmu srší po vašem příchodu pozitivní energie. Těší vás, jak se mužstvu výrazně zvedlo sebevědomí?
Jsem za to rád. Když jsem přišel, tak kluci měli hlavy hodně svěšené, možná polovina z nich tady ani nechtěla hrát. Přišli jsme s určitou vizí, které se držíme. Potkal jsem tu výborné hráče, dobrou partu kluků, což je důležité. Máme před sebou dlouhou cestu. Víme, za čím jdeme. Věříme, že to hráči pochopili a budou to plnit.
Hráči si pochvalují dobrou atmosféru. Co všechno jste změnil?
To je spíš otázka na hráče. Já jedu svojí cestou. Snažím se s nimi komunikovat, což je důležité. Trenér musí být s hráči na stejné vlně. Nemůžu být jen diktátor a říct, takhle to bude a přes to vlak nejede. Mám své mantinely, ale na druhou stranu jsem rád, když slyším odezvu z kabiny nejen od starších hráčů. Nebudu říkat, co je moje know-how, čím jsem to změnil. To musí vycítit hráči.
Řadu fanoušků na konci ledna zaskočil odchod elitního centra Tylera Redenbacha, který požádal o výměnu a zamířil do Třince. Překvapil vás tím hodně?
Pro mě to byl šok, protože jsem ztratil hráče z první pětky. Na druhou stranu to něco vypovídá o charakteru. Ale radši tady budu mít nějakého srdcaře, než kluka, který nechá mužstvo na holičkách. Utéct z lodi, to u mě udělá posera. Ale to ať si každý probere sám.
Jakým jste typem trenéra? Na čem si zakládáte?
Já se nerad hodnotím, to musejí udělat jiní. Já na sobě akorát cítím, že jsem se hodně posunul od dob, kdy jsem začal trénovat. Tehdy jsem to nezvládal, hráče pořád srovnával se sebou. Dneska si každého hráče vážím a respektuju ho.
Trénoval jste Lillehammer, v nedávné minulosti pak vedl i Kyjev, Feldkirch a Grodno. Co všechno vám tato angažmá v poněkud neznámých hokejových destinacích dala?
Byla to velká životní zkušenost, kterou mi nikdo nevezme. Zastávám názor, že dokázat něco v zahraničí je daleko víc než doma. Musíte umět řeč, poznat mentalitu hráčů. Každý národ se projevuje jinak.
Jakou zahraniční štaci považujete z trenérského pohledu za dosud nejpovedenější?
Já mám na všechny hrozně dobré vzpomínky. Jeden z mých malých trenérských vrcholů ale přišel před čtyřmi lety v Berkutu Kyjev. Sezóna byla vynikající i pokud jde o vztahy s vedením a mezi hráči. Mužstvo táhlo za jeden provaz. Hokej tam měl velice dobrou úroveň, což mě překvapilo. Jasně jsme ovládli základní část, nikdo na nás v té sezóně neměl. Bohužel jsme ale v play off nemohli hrát.
Z jakého důvodu?
Naším velkým konkurentem byl Donbass 2, který byl farmou Donbassu Doněck hrajícího v té době KHL. Majitel Donbassu věděl, že nás ve finále neporazí. Šátrali, kde co můžou vytáhnout, a skončilo to naprostým fiaskem. Jednoho dne někdy kolem půl třetí odpoledne tak zavolali ze svazu našemu majiteli, aby do tří hodin zaplatil na sekretariátu v Kyjevě administrativní poplatek, který nám dříve nepřipomněli. Říkali, že nás jinak nepustí do play off. Během tak krátké doby jsme tam samozřejmě nestihli dojet a už minutu po třetí hodině vešlo na vědomost všem klubům, že nás z play off vyřadili. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Nakonec chtěl ještě Donbass získat osm mých nejlepších hráčů. Byla to směšná situace. My jsme chodili trénovat dál, drželi jsme pořád spolu a věřili, že play off nakonec hrát budeme. Byla to hořká pachuť, ale my jsme si oslavu udělali, jako bychom vyhráli titul.
I proto jste hned skončení sezóny 2012/2013 odešel do Feldkirchu?
Chtěl jsem v Kyjevě zůstat, ale náš majitel se naštval. Řekl, že nedá už ani dolar do takového bordelu, a klub rozpustil. Ve Feldkirchu to bylo taky skvělé. Byli tam perfektní lidé. Vyhráli jsme rakouský pohár. Jde o poloprofesionální klub s obrovskou tradicí. Stopu tam zanechal František Černík, týmem prošli třeba švédští hráči Gustafsson nebo Rundqvist. Několikrát vyhráli šampionát. Byla to pro mě výzva.
Rodina byla v zahraničí neustále s vámi. Jak se jí ve Feldkirchu líbilo?
To je další věc. Užil jsem si to totiž v Rakousku nejen po hokejové stránce. Deset minut od domu byly hory, takže čistý vzduch pro děti. Dcery tam navíc chodily do školky a naučily se částečně německy. Rodině se strašně líbilo i v Kyjevě. Musím poděkovat manželce, která se nebránila cestování. Všude byla se mnou.
V minulé ročníku jste vedl Něman Grodno. Jaká je hokejová mentalita Bělorusů?
Je podobná ruské. Než by vystřelili, raději ještě přihrávají. Je to jejich neřest, která se nedá až tak odbourat. Bylo neskutečné, co někdy v tréninku dokázali v té rychlosti s pukem vymyslet.
Řešil jste v Grodnu nějaký problém?
S hráči jsem žádný neměl. Byl jsem upozorňován, že mají náchylnosti k alkoholu, ale oni ví, o co hrají. Je tam velká konkurence. Hráč si uvědomí, že má šanci se buď zabezpečit na celý život, nebo spadnout někam dolů.
Jak jste v zahraničních klubech s hráči komunikoval?
Ve Feldkirchu angličtinou, kterou se tam všichni učí už od první třídy. Základy němčiny mám, ale do velkých věcí jsem se nepouštěl. V Kyjevě jsem využíval ruštinu, kterou jsem ale musel od maturity trochu oprášit.
Jak jste tedy v Kyjevě menší znalost ruštiny zpočátku řešil?
Nechal jsem zkraje vést tréninky svými asistenty, poslouchal jsem a snažil se pochytit slova. Nosil jsem si s sebou na tréninky blok a zapisoval si slova, kterým jsem nerozuměl. Ty jsem si pak nechal od asistentů vysvětlit. Také jsem sledoval televizi. Měl jsem výborné asistenty, kteří mě i občas vzali na pivo, a tam se člověk učí hodně rychle. (úsměv)
