Věřím, že jsme dali dětem to, co jsem já dostal po Naganu, říká Kempný

S Romanem souhlasím. V přípravě nás byla spousta a já nezažil fyzicky náročnější kemp. Tím, že nás tam bylo tolik, to bylo i s ohledem na finální nominaci nervózní. Byl to určitý plán trenérů, kdy chtěli vymáčknout z hráčů maximum, aby si udělali obrázek. Pak si to sedlo, uklidnilo a všichni se soustředili na práci. Každý věděl, jaká je jeho role, co má pro tým udělat, co má přinést. To týmu i atmosféře v něm neskutečně pomohlo. A když později přijeli kluci z Ameriky, fantasticky zapadli. Parta a klima je něco, co si chci vzít do dalších bojů, další kariéry.

Ano, to byla jedna z nejdůležitějších věcí. Byla by obrovská chyba být v křeči a pod tlakem, aby nás atmosféra stahovala dolů. Já tu energii nasával vším, čím jsem mohl. Nevím, jestli to někdy ještě zažiju. Měl jsem možnost to zažít už coby náhradník v roce 2015 a doteď mám husinu, jak se celá aréna třepala, když tribuny skákaly. Jsem vděčný, že tentokrát jsem to mohl zažít i z pozice samotného hráče a být v centru dění. Užíval jsem si každou vteřinu na ledě. Síla v týmu byla obrovská, hra se budovala zápas od zápasu a v play off jsme měli stoupají tendenci.

Ohromný klid šel z Máry Židlického (Rulíkův asistent, který měl na starost obránce). Vždycky nám řekl, co máme dělat. Dodal nám sebevědomí, že když budeme hrát to, co po nás chce, tak budeme úspěšní. Pracoval s námi každý den, mluvil s námi, rozebíral věci dobré i špatné. Byl férový a přímý, když bylo něco špatně, řekl nám to do očí. Fungovali jsme jako namazaný stroj.

Nevím. Ještě nejsem hotov, protože jsou věci, které mě lákají. Pořád se snažím zlepšovat, jít v kariéře nahoru. Až jednou skončím a pověsím brusle na hřebík, tak si sednu do křesílka a třeba nad tím budu přemýšlet. Teď se dívám dopředu, na své sny a cíle, kterých bych chtěl ještě dosáhnout. Nicméně vyhrát Stanley Cup je speciální a hrozně těžká věc. Že se mi to podařilo, je obrovské štěstí a vážím si toho. Protože je v lize spousta hráčů, kteří jsou tam dvacet let a ještě si na pohár nesáhli. A vyhrát domácí mistrovství světa před svou vlastní rodinou…

Je. Jsem dítě Nagana, kvůli němu jsem začal hrát hokej. Vždycky jsem sledoval narvané Staromáky, úspěchy našich borců a jako malý kluk jsem si říkal, že bych to taky jednou rád zažil. Teď se mi to podařilo. Jsem moc šťastný člověk a věřím, že jsme dali dětem to, co jsem dostal já po Naganu.

Na rovinu říkám, že kdybych si z toho něco nevzal, tak bych byl úplně blbej. Zážitky, věci, které jsem navnímal, jsou pro mě ohromně důležité. Chci si z toho vzít maximum, aplikovat a předávat dál. Každý ten úspěch má něco do sebe. Mám spoustu nádherných vzpomínek, ať už na tým ve Washingtonu, nebo teď na mistrovství světa. Při úspěchu je vždy mužstvo něčím výjimečné, je jako rodina. Do každého zápasu jdete se spoluhráči bojovat proti druhým, kteří vám to chtějí vzít. Je krásné, jaká pouta se mezi kluky vytvoří, že na to pak vzpomínáte celý život.

Musím říct, že ano. Nedávno jsme měli sraz v hotelu Stages, kde jsme strávili skoro měsíc našich životů, a vzpomínky naskakují zpátky. A myslím, že i co se týká hraní v O2 Areně, to nebude jinačí. Snažím se to ale už oddělit a neřešit, protože se to stalo. Není dobré se pořád k mistrovství vracet. Dám ho na stranu a budu se soustředit na práci ve Spartě, abychom byli úspěšní.