Večer jsme museli být obezřetní, vzpomíná posila Sparty na angažmá ve Švédsku

Vypršela mi smlouva, a navíc skončilo celé vedení klubu včetně generálního manažera Pontuse Gustafssona, který to tam držel nad vodou. Začaly tam i finanční problémy. Jejich nástupci navíc chtěli tým trochu překopat, protože minulá sezóna se nepovedla. Ani z jedné strany tak nebyl o prodloužení angažmá příliš zájem.

Měl jsem pár možností, ale po zkušenostech jsem si říkal, že nebudu brát každou nabídku jen proto, že je zvenku. Sparta je slavný klub s výborným zázemím. Jednání se mi líbilo.

Šel jsem do Sparty kvůli klubu, ne olympiádě. Každý by si samozřejmě chtěl v Koreji zahrát, ale já zatím nemám nejlepší formu. Turnaj je až v únoru, nějaký čas na zlepšení tedy mám.

Líbí se mi tady. Máme vše, co potřebujeme. Zázemí je opravdu super.

Bylo to jiné než v ostatních zápasech. Ve Zlíně jsem vyrůstal a všechny tam znám. Potkal jsem kustody, ledaře a další lidi. Mám na klub nádherné vzpomínky, hlavně na poslední dvě sezóny, kdy jsme došli do finále a pak se stali dokonce mistry. Ani na stadiónu se nic nezměnilo, akorát tam vyměnili plexiskla... (úsměv) Mám to tam rád.

Chápal jsem reakci fanoušků, že byli naštvaní, protože jsem se nevrátil. Mají na to nárok. Já to ale beru s klidnou hlavou, navíc v létě jsem od Zlína necítil ani velký zájem.

Ne, jenom Tonda Honejsek mě ze srandy na rozbruslení popichoval. Říkal, jak jsem prý mohl, že on by to nikdy neudělal jít hrát jinam... Tak jsem mu odpověděl, že mě to naučil on... (smích)

Bral jsem šestnáct lístků. Kluci se mi kvůli tomu smáli, ale ono se to nakupí. Přišli rodiče, sestra a kamarádi. Jak jsem byl teď tři roky pryč, tak má taťka hokejový deficit. Moc to nesledoval, jenom na internetu, takže se letos snaží hodně jezdit. Akorát jsme utkání nestihli probrat, protože jsme měli druhý den ráno trénink a vyrazili hned po zápase do Prahy.

Je to tady hodně jiné. Ve Zlíně bylo super, že jste vyjeli a za pár minut byli všude. V Praze jedete pět kilometrů pomalu pětačtyřicet minut. Místní dopravní zácpy mi moc nesedí.

Na to já vůbec nejsem, navíc jsem je viděl už několikrát. V centru jsem byl snad jen dvakrát, když za mnou přijela na návštěvu sestra. Je tam strašně moc lidí, ty davy mi berou energii. S přítelkyní jsme si pořídili anglického buldoka a s pejskem radši vyrazíme někam do přírody. Hodně třeba do lesa na Šárku, tam se nám to moc líbí. Nebo někam za Prahu, kde je míň lidí.

Zjistil jsem, jaký hokej se hraje v Americe, Finsku a Švédsku. Dalo mi to obrovské zkušenosti i do života. Než jsem odešel ven, bydlel jsem u našich. Mamka se o mě starala a vařila mi. Když jsem odjel, musel jsem si s řadou věcí poradit sám. Naštěstí jsem měl s sebou přítelkyni, která mi pomáhala s uklízením, nákupy... Klobouk dolů, jak časté stěhování zvládá.

Mrzelo mě to. Přišel jsem tam po vydařené extraligové sezóně a povedlo se mi i mistrovství světa. Byl jsem nadupaný a celé léto se těšil na kemp. Na trénincích jsem se cítil super a říkal si, že s těmi kluky jde normálně hrát. Jenže šanci v utkání mi nedali. Po nevydařeném kempu jsem zamířil do Blues Espoo a v průběhu sezóny do Örebro. Když jsem v kempu neuspěl ani o rok později, odešel jsem na farmu do Hartfordu.

Na farmě jsem odehrál deset zápasů, v nichž jsem třeba nastupoval jenom na šest nebo sedm minut. Trenér mi dal jasně najevo, že má šest obránců z loňska a já budu sedmý nebo osmý. Jeli jsme na trip, hráli venku čtyři zápasy a já nenastoupil ani v jednom. Přitom jsem před začátkem sezóny hrál tři přáteláky a nasbíral v nich čtyři body. Myslel jsem, že jsem si vydobyl dobrou pozici, jenže první zápas jsem začal až jako sedmý obránce. Nakonec jsem v tom utkání hrál asi šest minut a udělal důležitou asistenci. Věřil jsem, že už budu v sestavě, místo toho jsem ale další zápas seděl už jen na tribuně. Na farmě jsem nenašel nic pozitivního a hokej mě nebavil. Po dvou měsících jsem si řekl, že to takhle dál nejde, ani trénovat se mi tam nechtělo.

Ano, týmu se sice nedařilo podle představ, ale dostával jsem celou sezónu hodně prostoru na ledě, což bylo super. Chytil jsem se a hokej si zase začal užívat.

V loňské sezóně už to celkem šlo. Když třeba trenér mluvil na střídačce, docela jsem mu rozuměl. Hokejová švédština nebyla tak těžká. Jsou tam některé výrazy z angličtiny. Po Vánocích přišel nový kouč a ten vyžadoval, aby se mluvilo jenom anglicky. Až mně přišlo někdy vtipné, když se dva Švédové v kabině nebavili v rodném jazyce. Moje švédština se tedy potom už moc neposouvala.

Obecně se v ní hodně dává šance mladým klukům. Liga je rychlá, měl jsem problém najít v lize hráče narozeného třeba v roce 1982 a starší. Hraje se tam hodně stylem jeden na jednoho, tady v Česku je spíš zónovější obrana. Tam pět lidí brání, pět útočí. Líbila se mi i výchova mládeže. Na děti se moc neřve, řeknou jim to klidně pětkrát dokola, až to pochopí. Junioři měli to samé vybavení jako my, dostávali hokejky nejvyšší kategorie, měli i kustoda. Kladou tam větší důraz na menší detaily.

Nejhorší to bylo ve velkých městech, jako je Stockholmu, Göteborg nebo Malmö. Ale i v Örebro bylo migrantů hodně a nebyla to sranda. Posedávali ve fast foodech, které byly otevřené přes noc. Pamatuju si, že jsme si jednou šli s přítelkyní koupit večer nějakou zmrzlinu a sedělo tam snad 25 přistěhovalců. Nic se nestalo, ale jejich pohledy nebyly příjemné. Ve městě je parádní aquacentrum a i tam jich chodí hodně.

Přes den je to v pohodě, protože město je plné lidí. Jak vyjde slunce, jdou všichni posedět na zahrádky, kde si dají kávu. Ale jak se setmí, už je to horší. Bydleli jsme v centru a přítelkyně večer ven se psem sama raději nechodila. Pomalu každý druhý den jsme četli v novinách, že se někde střílelo. Jednou dokonce i 500 metrů od nás na nádraží na nějakou paní. Museli jsme být obezřetní, dávali si pozor.

Jedna nepříjemnost se mi stala. Místo občanských průkazů tam lidé používají kartičku s osobním číslem. Nevěděl jsem, jestli se ještě nebudu do Švédska vracet a číslo tedy nerušil. Poté mi psal ze Švédska můj výborný kamarád, že mi číslo někdo ukradl a napsal na mě byt. Naštěstí on je právník a vyřešil to za mě, za což jsem mu moc vděčný.

Je pěkné a čisté. Za městem bylo velké jezero. Když v zimě zamrzlo, chodili jsme tam bruslit.