V Americe nás berou jenom jako zboží. Už mě nelákalo dřepět na tribuně, vypráví nejlepší střelec Plzně

Nemůžu říct jediné špatné slovo. Přesně tohle jsem si při návratu do Evropy přál. Vybojoval jsem si pozici, po které jsem toužil. Navíc i z týmového hlediska se nám konečně daří výrazně lépe.

Z toho jsem samozřejmě nebyl nadšený, po psychické stránce mi to moc nepomohlo. Potřeboval jsem si zvykat na nový systém, na širší evropské kluziště. Ale nakonec mi pauza v něčem prospěla. Pořádně jsem potrénoval na suchu, zlepšil fyzičku, a když jsem vlétl zpátky do zápasového tempa, cítil jsem se líp.

To si ve svém věku ještě nemůžu dovolit. (směje se) Ani bych si jim asi netroufl poradit. Ale třeba je aspoň vyhecuju a přeskočí mě. Já jsem samozřejmě rád, že jsem se chytnul, snad si střeleckou pohodu udržím.

Jo, mám to tam rád. Ale zároveň chci ukazovat, že nejsem jen hora čekající na brankovišti, co vymyslí spoluhráči. Nebojím se puku a tvořit hru, zároveň se snažím dobře pracovat i do defenzivy. Prostě jsem rád užitečný na obou stranách kluziště. Cítím se tu výborně a mám čistou hlavu, navíc mě těší, že jsem se celkem rozstřílel. Na druhou stranu sedm gólů není v porovnání s ostatními týmy skoro nic.

Řešíme to dlouhé měsíce a očividně jsme na to ještě úplně nepřišli. Je to hlavně o sebevědomí. Šance si dokážeme vytvořit, ale když jich pár nedáme, hned se koncovky začneme víc bát a příliš nad věcmi přemýšlet. Ale popravdě když jsem v říjnu přišel do posledního týmu tabulky, neviděl jsem žádnou paniku. Stačila jedna výhra a nálada se hnedka zvedla. Všichni jsme věřili, že se dostaneme do pohody. A už jsme schopni soupeře přehrávat, zlepšuje se i zakončení.

Je to hrozný boj, pěkná tlačenice. Měli jsme tak skvělou šňůru a stejně jsme furt namočení dole. Vždycky když jsme vyhráli a získali cenné body, konkurenti kolem nás taky slavili.

Určitě. A není to příjemný pocit, pořád mám ke klubu vztah. Nečekal bych to od Plzně ani Liberce, že se budou takhle trápit. Tabulku sleduju pozorně a je to zajímavé, týmy se oproti loňsku překvapivě protočily.

Nabídek jsem měl několik, všechny jsem si vyslechl a Plzeň mi dávala největší smysl. Navíc jsem měl hovor i s trenérem Josefem Jandačem, to mě dost přesvědčilo. Chtěl jsem jít někam, kde jsem věřil, že budu mít šanci vybojovat si slušné místo v sestavě se solidní porcí minut. Rozhodně mě nelákalo přesunout se do klubu, kde se budu trápit jen ve čtvrté lajně nebo dřepět na tribuně. Toho už jsem si v zámoří užil dost.

To je prostě hokej. V Americe je obrovská konkurence a nás hráče berou jako zboží. Pod každou organizaci spadají celky v NHL, AHL i třetí nejvyšší ECHL, takže hokejistů je tam enormní množství. Jeden odejde, přijde další. Zatímco v Evropě si týmy tohle dovolit nemůžou, protože nemají tak široký kádr, a vedení je s námi určitě trpělivější, v zámoří se o naše pocity moc nezajímali. Na psychiku to rozhodně nebyla sranda. Holt je to jiný svět. Na druhou stranu jsem se díky tomu naučil být zdravě sebevědomý. Každý si hokejista si tam myslí, že je lepší než ten druhý, protože bez toho se nedá uspět.

Po životní stránce to byla výzva. Sice už jsem v Liberci žil sám, takže to nebyla taková změna, ale neuměl jsem moc anglicky, takže jsem si první rok se spoluhráči ani náhradní rodinou moc nepokecal. Bylo těžké si zvyknout na jinou mentalitu i smysl pro humor. Nemohl jsem si tam dovolit takové srandičky a drsnější vtípky, které jsou třeba v české kabině normální. Ale celkově to byla skvělá zkušenost, na kterou do konce života nezapomenu.

Vzpomínám na ni pozitivně. První sezonu jsme v juniorce Tri-City udělali po dlouhé době play off, navíc jsem hrál společně s Tomášem Suchánkem, jsou z nás dobří kámoši. A předchozí ročník jsem celý strávil v Maine v ECHL, už jsem chtěl hrát dospělý hokej.

Těžko říct. Když se potkají dva celky z popředí, tak slušnou. Spousta týmů má ale hlavně bitkaře a takové zápasy byly jenom o tom, kdo se víc seřeže. A to je o ničem. Víc než rok bych tam strávit nechtěl. Snažil jsem se letos probojovat na farmu, ale bylo tam patnáct útočníků, navíc přišli z Bostonu další, ti, kteří se nevešli do hlavního kádru. Hrál bych každý třetí zápas, tak jsem musel co nejdřív odejít.

Samozřejmě to byla pocta, přece jen je to jeden ze šesti zakládajících klubů NHL, takže má velkou historii. Navíc jsem si mohl na přípravném kempu zahrát s Davidem Pastrňákem i Pavlem Zachou.

Jo, kluci měli takové narážky. Pasta mi říkal, ať makám a jednou se třeba potkáme. Ale nechtěl jsem za nimi dolejzat a dělat jim ocásek. (směje se) I když jsem teď zpátky v Evropě, jednou bych se do Ameriky rád vrátil. Snu o NHL se nevzdávám. Poslední roky ukázaly, že se z Česka dá dostat rovnou do NHL. Extraliga jde ohromně nahoru a v zámoří ji snad konečně budou brát vážně.

Hlavně v přístupu trenérů. Byl jsem zvyklý, že kouč je šéf a co řekne, co platí. V Americe se jede na kamarádštější bázi. Trenér s hráči víc diskutuje, tolik nekřičí. To mě hodně překvapilo, musel jsem si na to trochu zvyknout. Ale každá metoda má něco do sebe. Já zase někdy potřebuju, aby na mě trenér houknul, abych se probral. (směje se)

Samozřejmě je to náročný a tvrdý trenér. Ale nemusí křičet, i tak z každého hráče dokáže vymáčknout absolutní maximum, což je ohromně důležité. Má velké charisma. Když něco řekne, všichni tomu věří. I v tréninku na nás pořád apeloval, ať jedeme bomby, nic jsme nemohli vypustit. V zápasech se nám to vrátilo.

Paráda! Jsem rád, že náš ročník to takhle nakopnul. (usmívá se) Na medaili jsme čekali osmnáct let, teď máme tři za sebou. Sledoval jsem šampionát před rokem i teď, loni jsem spoustu kluků ještě dobře znal a trochu je hecoval. Oživil jsem si tím vzpomínky na ty naše slavné výhry, třeba tu proti Švédsku v semifinále. Je fajn si to připomenout. Poslední roky se mládeži daří, tak snad to takhle bude pokračovat.