Tři roky bez hokeje, po návratu ale válí. Učil jsem se znovu chodit, vypráví český talent

Máte pravdu, naprosto absurdní situace. Během suché letní přípravy s juniorkou jsme hráli basket a dopadl jsem tak špatně, že jsem si ošklivě poranil koleno. Hned jsem musel na operaci.

Jsem mladý, takže jsem ji nechtěl radikálním způsobem, abych si nepoškodil zdraví do budoucích let. Proto první dvě operace v Olomouci byly šetrnější, stejně tak i následná rekonvalescence. Sešili mi meniskus, ale bohužel to nevydrželo. Koleno mi neustále otékalo, dělala se v něm voda. Tak jsem holt viděl, že šetrně to nepůjde, muselo se to udělat nejrazantnější metodou. Meniskus mi úplně vyštípali a celkově mi to pročistili. Teď už mě to naštěstí nelimituje.

To sice úplně ne, ale samozřejmě to hodně zbrzdilo moji cestu za snem stát se profesionálním hráčem. Láska k hokeji mě ale hnala dopředu, prostě jsem se chtěl vrátit a věřil jsem si. Nějaký potenciál asi mám. (usmívá se) Ale i kdyby to neklaplo na vrcholové úrovni, hrál bych aspoň pro radost.

Tři operace během dvou let, to je fakt velké množství. Třikrát jsem začínal takřka od nuly. Učil jsem se znovu pořádně chodit, pak jsem začal cvičit na rotopedu, postupně jsem přidával zátěž. A první setkání s ledem je pak ještě něco úplně jiného. U takových zranění je problém, že dokud koleno pořád otéká, člověk se bojí, kdy to konečně bude stoprocentní. Bylo to fakt frustrující, ale trpělivostí a pracovitostí jsem ten problém překonal.

Opravdu deprimující. Kamarádi makali, zatímco já ležel na gauči, nemohl jsem ani pořádně chodit do schodů nebo se ohnout. Snažil jsem pracovat aspoň v horní části těla. Hodně jsem piloval střelbu a pomohlo to. A koukal jsem na spoustu videí, jak pracují ti nejlepší hráči.

To stoprocentně. Ohromně těžké období, ve kterém mě zachránili rodiče. Musím jim moc poděkovat, bez nich bych to nezvládl. Teď jsem psychicky mnohem odolnější. Když se nedaří, vždycky si vzpomenu na tyhle těžké momenty a řeknu si, že oproti tomu se teď vlastně neděje nic špatného.

Hlavně kvůli možnostem studia. Během zranění jsem samozřejmě tušil, že musím mít i nějaký plán B. Aspoň jsem měl dost času na školu, dodělal jsem pedagogické lyceum zaměřené na tělovýchovu. Šlo to ruku v ruce se sportem, dobře se to prolínalo. Po maturitě jsem si dal rok na rozmyšlenou, jestli jít ještě na vejšku. Ale vypadá to, že mi vyjde cesta profesionálního hokeje, takže nebudu muset studovat. (usměje se)

Tajně jsem v to doufal, ale rozhodně mě to překvapilo. Nečekal jsem, že se po tak dlouhé době hned chytnu v áčku, a dokonce na některé zápasy i v první formaci. Moc si důvěry vážím. V Plzni už jsem strávil spoustu let a těším se na další. Ale musím na sobě pořád makat.

Je to náročné na hlavu. Juniorka je na vítězné vlně, naopak v áčku se teď trápíme. V každé lize se navíc hraje úplně jiný hokej, je vždycky potřeba se rychle adaptovat. Juniorka je trochu volnější, můžu si tam víc dovolit. V áčku je mnohem větší tlak na výsledek, víc se dodržuje systém, musím být bezchybný do defenzivy.

Zbožňuju bruslení Tima Söderlunda. Snažím se to od něj okoukat. Ze své výšky udělal devízu, má výbornou dynamiku a mrštnost. A líbí se mi i rozehrávka Petra Zámorského, který má skvělý přehled ve hře. Od každého si chci vzít něco. Je super, že tu máme jádro mladých hráčů. V tom má Plzeň výhodu, že tak skvěle pracuje s mladými kluky. Je pro mě snadnější zapadnout do kádru.