Táta jako sudí? Blümel to občas slízl při buly. Na kurtu prohání i borce z NHL

Hlavně jsem v ní na sobě hodně pracoval. Troufnu si říct, že daleko víc než kdykoliv předtím. V té juniorce jsem si dokázal, že hrát umím. Jasně že s větším ice timem si pak víc věříte a vyhrajete se. V prvním utkání sezony jsem odehrál asi 15 minut, jenže rychle to v zápase uteče a po několika měsíčních prázdninách jsem si ještě tolik nevěřil. Jakmile jsem ale dostával každej zápas velký prostor, přišlo pak pár nahrávek, spadl mi nějaký gól... Získal jsem sebedůvěru a nabalovalo se to.

Dobře. Na ledě vždycky zkouším něco udělat. Už to není tak, že bych dostal puk a snažil se hlavně neudělat chybu a alibisticky ho zahodil jenom někam pryč. Máme super trenéry, kteří nám nevynadají za nějakou chybu, takže si můžu i víc dovolit. Možná na sebe vyvíjím až příliš tlak, je mi dvacet a lidi si řeknou, že nemusím vést tým. Já se mu ale snažím co nejvíc pomoct. Nedávno jsem měl pár zápasů krizi a už jsem to na sobě pociťoval.

Ano. Sérii jsem si nepřipouštěl, ale stejně to v hlavě měl. Těžký... Pak jsem se trefil z takové šance nešance. Ulevilo se mi.

Sedíme si. Všichni se umíme udržet na puku, dokážeme nahrát i vystřelit, protivník tedy neví, kdo z nás zakončí. Zároveň dokážeme bránit, i top lajny soupeřů. S Poulem a Paulem máme fakt super útok.

Víc v kontaktu jsem byl s Oilers minulý rok. Sledují mě, kvůli covidu je to ale teď horší. Psali mi většinou jednou za týden a ptali se, co a jak, jestli něco nepotřebuju, zhodnotili moje zápasy. Řekli, co se povedlo nebo co bylo špatný.

Tenis jsem hrál do svých 12 nebo 13 let. Když jsem pak šel do dorostu, už bylo náročný skloubit ho i se školou. Když jsem byl malej, neuměl jsem navíc moc prohrávat. Brečel jsem na kurtu pod čepicí. Tenkrát jsem ztratil jeden důležitej zápas a poté to šlo u mě s tenisem trošku dolů. Chtěl jsem hrát víc hokej a rozhodl se pro něj. Kolektivní sport je pro mě lepší, nejsem na to nikdy sám.

Občas vyrazím s útočníkem Tomášem Mazurou. Chodil jsem v létě i s Martinem Kautem. On je lepší tenista než já, hrál ho skoro ob den a tím pádem získal do ruky jistotu. Já dlouho nehrál, nechodím tak často a nevěřím si v úderech. Víc mě chytil badminton, na který jsem zašel s klukama.

Hodně kritický. Párkrát mě i pochválil, ale taky zvýšil hlas. Často jsme se kvůli hokeji hádali.

Mamka mě spíš chválí, snažila se nás pak vždycky s tátou udobřit. Občas mi třeba řekne, že jsem mohl hrát líp, že mi to nejezdilo... Když ale vím, že zápas nebyl ode mě nic moc, jdu si pro názor k taťkovi.

Úplně nejhorší! V dorostu jsem hrál i centra a když jsem šel na vhazování, tak mi třeba řekl, ať bruslím nebo ať tuhle věc udělám jinak. Šílený, když to slyšíte hned na buly, hlavu jsem měl rázem jinde. Neměl jsem to fakt rád. Pro jednou fajn, když mě pískal. Ale lepší, když řídil jiné zápasy. (úsměv)

Jo, my ho ze sedmdesáti procent probíráme doma dodnes. Táta teď dělá videorozhodčího a delegáta. Přijde, zeptá se mě na můj zápas a potom mi zase vypráví, jaké utkání měl on. O pravidlových věcech ale moc nediskutujeme. Jenom když jednou dvakrát za sezonu dojde k situaci, kterou jsem v pravidlech nezaznamenal, tak za ním zajdu a vysvětlí mi ji.

Jo, pár rozhodčích se mě optá, jak se táta má. Hodně jich i znám, pozdravíme se. Je to fajn.

Občas jo. Ze začátku sezony jsem měl problém, že jsem to párkrát neubrzdil na modré čáře a udělal ofsajd, kluci si pak někdy ze mě dělali srandu. Tyhle vtípky jsou dobrý, patří to ale k tomu.

Občas kouknu na YouTube na video z OH ve Vancouveru, kde řídil zápas o bronz. V bráně byla tehdy šarvátka, dobrusloval, smeklo se mu to a rozkrokem tam trefil a podrazil hráče. Na to se rád podívám (úsměv). Jinak se ale spíš dívám na hráče z NHL, co potřebuju zlepšit...

Patricka Kanea. Líbilo se mi, jak hrál. Obdivoval jsem jeho kličky a šikovné ruce.