Světový šampión vyměnil Liberec za Pardubice. V mateřském klubu chce předávat zkušenosti

O možnosti jít do Pardubic se mluvilo už během léta, kdy mi v Liberci naznačili, že chtějí dávat na ledě větší prostor mladším hráčům. Tehdy to ale ještě nedopadlo. Před pár dny však o mě Pardubice znovu projevily zájem a vše se upeklo vlastně ze dne na den.

Bylo ho opravdu málo. Bylo to buď, anebo...

Hlavně skutečnost, že budu blíž rodině. Narodil jsem se v Kolíně a bydlím na vesnici kousek za Pardubicemi, kde jsem od třinácti let hokejově vyrůstal. Zamiloval jsem si to tady. V osmnácti jsem pak odešel do zámoří a celou dobu v duchu doufal a snil, že se v Pardubicích jednou usadím a zahraju si za ně. Mám radost, že jsem doma a můžu se podílet na budování nového týmu. Chci pomoct mladým klukům a předat jim zkušenosti, které jsem během kariéry posbíral.

Ano, ale také jsme při mém prvním střídání snad po třech sekundách dostali gól (úsměv). Samozřejmě bylo hezké, že mi to tam spadlo, ale před námi je hodně práce. Všichni však makají a dřou. Když se bude systematicky pracovat, mohlo by to dopadnout dobře.

Když bychom okamžitě chtěli být na špici, stálo by to Pardubice obrovské peníze a záruka úspěchu by stejně žádná nebyla. Klub se musí nejprve stabilizovat a něco se vytvořit, aby to dlouhodobě fungovalo. Nelze jít cestou hurá vyhrajeme titul a pak se z toho tady zblázníme. Atmosféra při domácích zápasech je velmi příjemná, jenže lidi nemůže donekonečna bavit chodit na hokej, který je nenaplňuje. Bude to trvat nějaký čas, ale chceme se vrátit nahoru.

Ano, už mě to nikam jinam neláká.

V Kanadě a Americe, kam se stále rád vracím. Mám tam velice dobré známé, s nimiž se pořád stýkáme a po sezóně spolu trávíme volný čas. Blízko jsem měl i ke skandinávským zemím, kde se snaží myslet pozitivně, což mi imponuje.

Třeba ve Finsku jsem hrál na jihu v Turku, které je při pobřeží a není tam tak chladno. Navíc zima je ve Finsku jiná. Zatímco v Česku je bláto, mokro a vlhko, tam je to naopak suché, sníh to osvítí. Silnice se nesolí, ale posypou kamínky, které po zimě zase zametou a použijí se příští rok.

Šel jsem do něj po špičkové individuální sezóně ve Finsku. Vydařila se mi a mohl si tak vybrat z několika nabídek. Lev mě zaujal v tom, že budu blíž domovu. Synovi Jakubovi byl v té době asi rok a půl, chtěl jsem, aby nemuseli dědové a babičky za námi jezdit do ciziny. Kývl jsem na dobré podmínky, ale první rok Lva byl děsný.

Nevěděli, co chtějí. Měli spoustu peněz a byl z toho guláš. V půlce sezóny jsem nakonec odešel do Slovanu Bratislava, protože jsem ve Lvu buď seděl na tribuně, nebo chodil hrát za Spartu. Bylo to divoké období.

Tehdy jsem to moc nevnímal, ale teď už by to pro mě bylo obtížné. Letět někam přes půl zeměkoule, přehodit si čas třeba o sedm hodin zpět, odehrát zápas a vyrazit zase jinam. Stálo by mě to dost sil. Není jednoduché říct tělu, aby šlo spát nebo začalo hned fungovat. Ale člověk si to nesměl tenkrát připouštět, protože by to pak bylo ještě horší.

Byla to krásná jízda, kterou jsem si moc užil. Minulá sezóna byla pro mě hodně bolavá a utrápená. Měl jsem problémy se zády a dlouhodobé potíže s nohou, s níž jsem musel po skončení play off na operaci. I loni jsme se dostali do finále, ale k titulu nám něco chybělo.