Článek
První šla na řadu trojice zápasníků, která navlékla hokejovou výstroj a brusle. Začalo krocení vlastních těl na ledovém ostří.
Jako doma byla nejtěžší váha Michal Martínek. Ten před před přestupem do MMA hrál hokej na nejvyšší úrovni. Zavzpomínal si a byl v pohodě, i pár gólů si připsal do statistik. David Kozma věděl, ale patrně už dlouho netrénoval na zmrzlé vodě. Jeho ostré lokty z klece zde měly pohov, občas se točil kolem své osy rychleji, než sám chtěl.
Kompars, ale statečný a stále úsměvem. To byl Azíz Dauliatov z Kyrgyzstánu. Ten byl rád za hokejku, která mu sloužila jako berle, držel se jí jako klíště. Jako kdyby hlásili, že Prahu zasáhlo zemětřesení pátého stupně Richterovy škály.
Každý jiný, přesto se zapojili do upraveného tréninku sparťanů. Tady se hokejisté bavili a pozorovali někdy nejisté pohyby. Možná za to ale mohly jen tupé brusle, kdo ví.
Výměna bojového pole
Druhá část, odlišná výstroj, jiná adresa a místo kluziště klec. Bandáže, rukavice, pytle, pletivo, údery, kopy. Role se otočily. Přišla vláda bojovníků z oktagonu.
Za Spartu šli do boje forvard Richard Jarůšek a kanadští obránci Jeremie Blain a Steven Delisle. A právě český útočník ukázal největší sportovní a koordinační vlohy pro MMA.
Už při rozcvičce, kterou vedl Martínek, první šampión organizace Oktagon MMA, se ukázala odvaha skočit do neznámého. Jarůšek zvládl vše, jeho spoluhráči střídali úspěchy s nesmělými úsměvy a děkovným pousmáním - děkuji, tohle vynechám. Přesto stále optimisté.
Když vám chybí vzduch
Po zkoušce postřehu oka, kdy balónek na provázku představoval návštěvu z Jupiteru, přešla šestice na pasování a trénink úderů a kopů. Sparťanský útočník potvrdil, že má MMA v oblibě, do lap i pytle řezal, ani technika mu nechyběla, ale po chvíli hledal dech. Střídání na ledě do čtyřiceti sekund, tady poznávali všichni tříminutová kola, kdy byli stále v pohybu. Nikdo nešel ke dnu, ale závěr byl zatím v nedohlednu.
Na konec přišel hit. Minutová kola a střídání čtyř stanovišť. Tady bylo do ráje daleko. Střídání kopů a úderů na pytli, poté kombinace na pohyb, následovalo zvedání a otáčení pytle a na rozloučenou mlácení protivníka na zemi. Na tohle se všichni těšili, ale po dvaceti sekundách docházel dech. Tohle už nebyl úder pěstí na kovadlinu, žádné rozsekání soka na atomy a molekuly. Kyslíkový dluh a kyselina mléčná provedly s těly své. Prostě jiný sport, trénovanost, frekvence.
Po chvilkové návštěvě v jiném světě všichni poznali, že i když patří ve svém sportu k nejlepším, tady byl svět naruby. Jen konec, absolutní konec byl pro všechny stejný. Podání rukou, uznání a respekt. A o tom byl měl sport bojovníků být. Těch na ledě, i v kleci.
