Sparta přišla jako z nebíčka, tvrdí slovenský obr. Co ho nejvíc překvapilo?

Jsem tu spokojený. Těší mě, že v mančaftu využívají takového dinosaura (193 cm a 120 kg)... Mně samozřejmě není cizí, když můžu využívat na ledě tu svoji velikost, tedy výšku a váhu. Je skvělé, že to tady dokážou ocenit. Nás dinosaurů v lize už moc není, všechno to jsou většinou menší a lehčí kluci, co lítají po ledě...

Prvních pět zápasů jsem si říkal: „Ježíšmarjá, co se to tu děje?" My větší a těžší se kolikrát oženeme rukama, protihráč padne na led a automaticky jdeme ven. V Německu to bylo trošku jiné, mají tam spoustu zámořských hráčů i sudích, kteří nechávají tyhle věci být. Ale člověk si zvykne a rozhodčí taky, dělají jenom svoji práci. Když se při oslabení před bránou rubeme, sekáme, tak třeba slyším za uchem, jak mi říkají: „Opatrně!". A já dám od toho ruce pryč. Ale když mi někdo vrtá do brankáře, tak je potřeba si zjednat respekt a prostor na ledě.

Během léta jsem nějaké měl. Nechci teď vůbec nikoho urazit, že by nabídky nebyly zajímavé. Naopak. Ale s respektem k mančaftům, které se ozvaly, je mi 36 let a člověk má zkrátka nějakou představu, co by ještě chtěl v hokeji dosáhnout. Takže jsme čekali, čekali, a nakonec přišla Sparta. Z ničeho nic, jako něco z nebíčka.

Nebylo o čem přemýšlet. Jen jsem se tak podíval, kteří hráči tady jsou. Byl jsem právě na golfovém hřišti, když mi volal agent: „Sbal se, jdeš do Sparty. Takže jsem sedl do auta, uháněl do Prahy a druhý den byl tu. Kluci měli zrovna volno, absolvoval jsem zdravotní testy a souhlasil se zkouškou. Proč taky ne, vždyť jsem neměl co ztratit. Přijedete, dostanete šanci, ukážete se a pak už je na klubu, jak se rozhodne. Věřil jsem si a naštěstí to dopadlo.

Povídali jsme si spolu dvakrát během léta, ale hodně věcí se tady pak změnilo. Management a tak dále. Utichlo to a už jsem s tím prakticky nepočítal. Byly ve hře nějaké jiné mančafty, ale Praha, to bylo něco, co se prostě nemůže odmítat.

Myslím si, že to tady mají výborně nastavené. Sparta má velmi dobrou hráčskou základnu, samé mladé a šikovné kluky. Přístup, zázemí, všechno je tu na špičkové úrovni. Znal jsem manažery, proti Petru Tonovi jsem ještě hrál během působení v Chomutově. Proti Hlínovi (Jaroslav Hlinka) jsem nastoupil před dvěma lety v přípravě za Norimberk. No a teď jim vykám, protože to jsou lidi z vedení, co rozhodují o velkých věcech, takže respekt tam musí být.

Kolik prostoru na ledě dostávají mladí, tím jsem byl opravdu hodně mile překvapený. Dvaadvacetiletí nebo třiadvacetiletí kluci tady dělají hru, což je pro ně velmi dobré stejně jako pro celý český hokej. I proto máte tolik hráčů v NHL, KHL a top ligách. Jste žádaní.

Už v Německu jsem si bral mladé kluky pod křídla. Tady jsou kluci výborní, v podstatě hotoví hokejisti. Takže jde už jenom o detaily. Oni vědí, co mají na ledě dělat. Občas tedy jenom zakřičím na střídačce, povzbudím, snažím se je zvednout, když se nepovede střídání, ale to k hokeji patří. Líbí se mi, jak je česká liga vyrovnaná. Je jedna z nejlepších v Evropě.

Je vidět, že si kluci věří. Máme vyrovnané čtyři lajny, při hře pět na pět, čtyři na čtyři, v oslabení nebo přesilovkách všichni vědí, co mají dělat. Kluci mají přitom nohy na zemi a jdou do všech utkání s pokorou. Trenéři nás výborně nachystají na zápasy, máme před nimi mítinky, dobré tréninky, prostě to souvisí jedno s druhým.

Na procházky po památkách nechodím, to je únavné. Spíš zůstávám doma. Po tréninku si dám oběd a buď odpočívám, nebo si dám někde kávu. Člověk v tomhle věku musí dodržovat životosprávu, aby se udržoval v kondici s těmi mladými kluky na ledě.

Ne, dojíždí za mnou.

Nechal jsem auto doma, protože tady je to strašné s parkováním. Přesouvám se tu tramvají. Je to pro mě i jednodušší, protože bydlím hned u zastávky. Mám to tři stanice rovnou do centra k Palladiu, na trénink jedu asi dvacet minut, jezdí to furt, nemám s tím vůbec žádný problém. (úsměv)