Článek
Proč jste si plácl právě s ní?
Znám se dobře s generálním manažerem klubu Pavlem Hinnerem. Už před rokem jsem od něj dostal nabídku, abych Porubu vedl. Tehdy u mužstva byli Aleš Flašar s Tomášem Sršněm. A já starej dědek, který už nechce trénovat, přece nebude vyhazovat kluky v tak mladém věku. Pomohl jsem jako konzultant, bavil jsem se ale jen s Pavlem a trenérům jsem do toho nezasahoval. Naopak jsem do Poruby doporučil jako trenéra Miloše Holaně.
Po jeho lednovém odvolání jste se ale nechal přemluvit a šel na střídačku. Trénování vám začalo chybět?
Nejdřív vůbec ne, ten půlrok na Spartě mě neskutečně dorazil. Dlouho jsem se pak vyhýbal i O2 areně a jezdil radši jinudy. Až přes léto jsem se z toho dostal. Mám pět vnoučat, jel jsem k moři a začalo mě zase svrbět. Víťa Zikmund, který dělá na Spartě řadu let první třídu, mi pak nabídl, jestli mu nechci pomáhat. Souhlasil jsem, ale nevěděl, jestli to budu s dětmi umět. Vlezl jsem na led a najednou ohýbal i koleno, který mám úplně v pr...
Takže malé děti ve vás znovu probudily chuť do práce u hokeje?
Jsou šikovný, mají ještě čisté oči, zápal do hry i krásnou naivitu. Tykaly mi a jeden z těch oprsklejších povídá: Franto, ty seš nejlepší trenér ve Spartě ze starý doby. Já mu říkám, že to není až tak stará doba, a on suše opáčil: No, mně to říkal děda...
Bydlíte v Jirnech. Přestěhoval jste se teď kvůli týmu do Ostravy?
Jsem tu třeba tři nebo čtyři dny v hotelu. Do Litoměřic nebo Chomutova jsem ale z domova vyrazil až na zápas. Udělám to i teď v sobotu, kdy hrajeme na Slavii. Jinak jezdím do Poruby autem nebo pendolinem, těch pár týdnů to ještě zvládnu. Jsem rád, že jsem do toho šel, a jak jsem se do trénování trochu zaběhl, najednou se zase cítím jako ryba ve vodě.
Co říkala vašemu návratu na střídačku manželka?
Nechtěla, abych se vracel. Už si za ty dva roky zvykla, že jsem jí furt u zadku a užíváme si společně vnoučat. Dřív totiž tolik rodina pohromadě nebyla. David hrál v Americe, zeť Jarda Hlinka zase ve Švýcarsku. Vzpomínám si, jak mě při trénování Litvínova manažer Vláďa Machulda pustil za synem do Columbusu, jenže já kvůli kalamitě skejsnul 28 hodin na Kennedyho letišti. Tehdy nebyly mobily, moje angličtina nic moc, takže jsem panikařil, kde budu spát. Bál jsem se od jet do New Yorku s obavou, že kvůli počasí se pak už na letiště nedostanu. Zůstal jsem v nějaký noclehárně, měl u sebe pár dolarů a hlídal, aby mě neobrali o ten kufr.
Teď jste se v rámci prvoligové štace vrátil i na zimní stadion do Vsetína, kde jste před dvaceti lety přerušil hegemonii domácího klubu a obral ho se Spartou o titul. Vzpomínal jste?
No jasně. Ve Vsetíně se tolik nezměnilo, zimák je ale trochu vyšperkovanej. Fanoušci jsou tam úžasní, dřív na mě řvali, teď mě vyvolávali a skandovali moje jméno. Někteří za mnou i přišli, jestli bych se s nimi nevyfotil. Na ledě bylo vidět, že Vsetín zase chce mezi elitu, mužstvo má výborné. U Poruby jde spíš o to konsolidovat tým, účast v play off beru jako úspěch. Samozřejmě není snadné sem shánět peníze. Jsou tu Vítkovice, Třinec, Havířov... Spousta kohoutů na jednom smetišti. V Porubě ale dělají dobrou práci, začalo se tak trochu z ničeho a připomíná mi to malinko Mladou Boleslav, když jsem tam začínal. Tehdy po sestupu chtěli zpátky do extraligy.
Což se vám po dvou letech povedlo.
Tenkrát v Bolce zůstali jen srdcaři. Z nich se vytvořilo jádro a na něj se postupně nabalovali další. Když jsme někam přijeli, pořád jsem slyšel, že jsme barážový tým. To mě hrozně štvalo. Chtěl jsem z toho udělat zavedený klub, který nebude každý rok viset na ocase a všichni z něj budou mít srandu. Boleslav byla nádherná štace. Lidi tam byli fantastičtí, otevření, upřímní, oddaní věci, což je základ. Jsem moc rád, že dneska už je to klub, který pokukuje po vyšších patrech.
Spartu jste dovedl ke třem titulům. Kdybyste právě od ní obdržel ještě nabídku k návratu, přijal byste ji?
Ne, do toho bych už fakt nešel. Nabídky bych si vážil, ale už bych to nedal fyzicky ani psychicky. Já tam před dvěma lety přišel a věděl hned, že to je průser. Vstoupil jsem poprvé do kabiny a říkal si: Ty vole, kam lezeš! Jenže v tu chvíli jsem nemohl přece říct Petru Břízovi (tehdejší majitel klubu – pozn. aut.), že se na to vykašlu. Nešlo to kvůli fanouškům, kterých si hrozně vážím. Řekli by, že Franta je srab.
Bylo to pro vás veliké rozčarování, v jakém stavu jste tehdy našel klub svého srdce?
Když jsme v listopadu 2005 Spartu přebírali s Marianem Jelínkem v podobně krizové situaci, tak kluci jako Kratěna, Broš, Ton, Marek na nás viseli očima. Nedařilo se jim, ale hrozně to chtěli změnit, čišelo to z nich. Ale tady jsem najednou viděl mrtvoly, v kabině fungovaly partičky, prostě hrozný. Dřív jsme byli na Spartě všichni jedna rodina, od ledařů přes hráče až po uklízečky. Pamatuju, jak jednou přišel Patrik Martinec a říká: Trenére, přinesl jsem buchty, manželka pekla. Říkám, dobrý Máťo, dáme buchty a kafíčko. Dělaly se prdelky, pak jsem ale řekl, pánové, hop na rozcvičku, a šlo se.
Jaroslav Hlinka a Petr Ton jsou nyní v managementu Sparty. Těší vás tento tah?
Jsou to slušní, féroví kluci, kteří mají ke klubu vztah a vědí, co hokej obnáší. Když máte lidi, kteří to dělají od srdce, jsou odborníci a dokážou hráče přitáhnout, tak můžete vybudovat parádní tým. Docela často jsem se jezdil koukat na Liberec, zajímá mě tam hlavně Radan Lenc, kterého jsem měl v Bolce, a myslím, že jsem mu hodně dal. U Bílých Tygrů dál roste. Mně se tam líbí organizace klubu, atmosféra, hráči šedesát minut odmakají na ledě a lidi to ocení. Tam se jdete fakt hokejem pobavit.
Syn David po skončení manažerské práce v Mladé Boleslavi sešel hokejovým fanouškům z očí. Co dělá?
Podniká v realitách. Začal s byty už v době, kdy byl ještě v Americe. Okoukal různé investice. Myslím, že je v tom šikovnej, i když se ze začátku taky spálil. Nemá velkou firmu, nabalil se na dobrý lidi a společníka. Musím zaklepat, že se mu daří. Je majitel, má čas na děti, na sport, dělá kickbox, do kterého se docela zbláznil. Díky němu se udržuje v kondici, hraje taky tenis, se starou gardou si zahraje fotbal. Každý den se hýbe.
Zajde si ještě zahrát rekreačně hokej do Letňan?
Už nechodí vůbec. Dřív neslezl z ledu, jenže pak jednou přišel domů, hodil všechno do sklepa a nechtěl to už vidět. Naposledy hrál před dvěma lety na rozlučce Martina Havláta, i když se mu zpočátku moc nechtělo. Ale Martinovi slíbil, že přijede. On Davidovi volal, aby přijel den dopředu, že bude trénink, pak si dají večeři, pivo, přespí a druhý den bude rozbruslení. Říkal mu, že Džegr (Jágr) bude ve druhé lajně a on, David a Eliáš v první. David mu povídá, hele mně je jedno, kolikátá budu lajna, hlavně abych se uvezl. (smích) Porazili Kometu, David dal dokonce gól. To bylo ale jeho poslední hokejové vystoupení.
Jaromíru Jágrovi nedávno oslavil 48. narozeniny, přesto v extralize pořád válí. Co říkáte na jeho výkony?
Úžasný! Je to borec, ať hraje dál jako Gordie Howe, proti kterému jsem si ještě zahrál, když jsem se na konci 70. let s olympijským týmem střetli s týmy v Americe proti týmům WHA. Howe měl hroznou sílu, přitom mu bylo asi 51 let. Potkal se v rohu s obráncem Šándrikem z Košic, který byl vysoký. Jenže on ho odhodil, vzal to jedný ruky...Prostě skvělý. Nastoupil jsem i proti Gretzkymu. Hráli jsme tehdy v Edmontonu a já se tam potkal s Čechem, který za oceán emigroval. Říká mi: Franto, támhle tomu klukovi je sedmnáct a jmenuje se Gretzky. Tak mu odpovídám: Ukaž kterej? A on mi povídá, že bude nejlepší hokejista světa. Pak jsem se s Waynem setkal později v roce 1993, když byl David na draftu v Québeku, kde ho draftovali Oilers. Byli jsme na banketu a já mu povídám, že jsem proti němu tenkrát hrál a on vypálil: Jo, já vím. Nechápal jsem to, že by znal takovýho nazdárka (úsměv). Zkrátka borec.
