Článek
Byly pro vás vysoké ambice Pražanů největší lákadlo?
Prahnu po tom něco vyhrát, a ještě k tomu za Spartu! Je to pro mě obrovská motivace. Lační se tady po úspěchu a rád bych byl toho součástí. Už od šestnácti let jsem navíc v zámoří, chtěl jsem být chvíli doma a s rodinou.
Extraligu jste si před rokem krátce vyzkoušel, jaký na vás udělala dojem?
Někdo třeba říká, že není oproti ostatním ligám tak kvalitní. Já si tohle nemyslím. Hrál jsem zatím jen tři zápasy, které ale měly vysokou kvalitu. Hráči jsou tady na světové úrovni.
Považujete pražské angažmá za jakýsi restart kariéry?
Dá se to tak říct, ale já toto označení nerad používám, protože jsem pořád mladý kluk, je mi čtyřiadvacet. Spíš to beru tak, že jsem dostal zase chuť hrát a být na puku.
Právě větší herní vytíženost jste poslední čtyři sezony v Senators postrádal...
V mých nejlepších letech jsem hrával v NHL jenom šest nebo sedm minut za zápas. Hrajete nejlepší ligu světa a máte být tedy hlavou v nebi. Jenže já si hokej neužíval. Vždycky jsem se vypracoval na farmě do první lajny a první přesilovky. Pak mě povolali nahoru, jenže po jednom nebo dvou zápasech jsem se vracel zase zpátky a začínal opět ve třetí pětce. Takhle to probíhalo de facto pořád, což bylo strašně náročný na hlavu.
Hodně bolí, že jste v Ottawě nedostal více příležitostí?
Jsem člověk, který se tímhle nezabývá. Beru to tak, že jsem si NHL zahrál, což je asi sen každého kluka. Nikdo neříká, že za moře nemůžu jít zpátky. Teď se ale soustředím na Spartu.
Filip Chlapík znovu oblékne dres Sparty.
Loňskou a pro vás divokou sezonu jste dohrával v Pelicans Lahti. V 16 duelech včetně play off jste nastřádal čtyři góly a pět asistencí. Seděla vám finská liga plná bruslení?
Upřímně moc ne. Mám radši systémovější hokej, ve Finsku to bylo dost ulítaný. Spousta mladých kluků, hodně bojovný. Velkého beka typu Milana Jurčiny, tam určitě nenajdete. Jsou tam prostě mladíci, kteří vás pořád otravují. Ale zkušenost dobrá. Fiňáci jsou fakt dříči.
Nic neošidí ani v tréninku. Máte podobnou zkušenost?
Ano. V Lahti nebyl ani kondiční kouč, všichni v posilovně jeli a když někdo nejede, tak na něj koukají jako na blbce. Mile mě to překvapilo a otevřelo trochu oči.
Vaše působení v Pelicans ale nebylo ideální. Po příletu jste musel do karantény, pak jste zase vypadl ze hry kvůli zranění. Co se stalo?
Jeli jsme dva na jednoho. Šlápnul jsem do toho a najednou mi ruplo v šikmém břišním svalu. Naštěstí byl natržený jen malinko. Týden a půl jsem pouze ležel a šel rovnou na play off.
S Bartošákem a Červeným jste vytvořili českou kolonii. Hodně času jste trávili spolu?
Bylo to fajn. Dva Čechy v týmu jsem v zámoří nikdy nezažil. Užil jsem si to. Já byl v Lahti sám, přítelkyně přijela za mnou akorát na týden. Kluci tam měli partnerky s dětmi, já jsem se k nim trochu vetřel. (úsměv) I město bylo super. U jezera, a jen hodinu cesty od Helsinek.
Zmiňoval jste přítelkyni, která se příští rok stane vaší manželkou. Zásnuby prý proběhly krátce po sezoně během dovolené na Maledivách...
Přesně tak. Tři dny po návratu z Finska jsme odjížděli na Maledivy, takže to bylo celý hrozně narychlo, a ještě to všechno skrýt... Trochu na nervy. Šli jsme tam spolu na večeři a ona pořád, že se chovám nějak divně. (úsměv) Dopadlo to ale dobře, spadl mi kámen ze srdce.
