Pořád mě mrzí, že mě táta nepustil do branky, líčí Kondelík. Motoru věří i na titul

Já jsem už při příchodu říkal, že chci jít do týmu, který má šanci klidně vyhrát celou extraligu. A věřím, že my to dokázat můžeme. V play off se může stát cokoliv. Ještě herně nejsme úplně tam, kde chceme být, ale udělali jsme velký pokrok. Jdeme správným směrem.

Stoprocentně. Generální manažer pan Bednařík mě s áčkem Českých Budějovic nechal trénovat vždycky v létě asi posledních šest roků, za což jsem mu moc vděčný. Taky to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se chtěl do Motoru vrátit. Vždycky mi se vším vyhověli, tak jim to chci splatit.

Jo, tým jsem dobře znal a klukům jsem přál úspěch. Motoru jsem vždycky fandil a sledoval jsem skoro každý zápas. Na zimák jsem chodil odmala jako fanoušek. A teď se tu můžu ukázat před rodinou a kamarády, je to srdcová záležitost.

Do branky jsem se dral pořád, ale táta mě tam nechtěl pustit. Myslel si, že bych to mentálně nezvládl, že mám psychiku po mamince. Říkal to samozřejmě s nadsázkou, myslel to dobře. Po dvacetileté profesionální kariéře věděl, co všechno obnáší být dobrý brankář. Gólman musí být ve vlastním světě, je na něj ohromný tlak. Já nad věcmi moc přemýšlím. Ale pořád mě trochu mrzí, že nechytám. Svůj vzrůst bych v brance uplatnil víc než na postu útočníka. Jakmile bude na tréninku příležitost zkusit si jinou roli, okamžitě lezu do brány. (usmívá se)

Asi v osmi letech. Ale už předtím jsem byl hodně rozlítaný, měl jsem všechno napůl. Během sezony jsem byl s tátou v Německu, v létě v Česku. Dokonce jsem střídal německou i českou školu, abych dobře uměl obě řeči. Do budoucna mi to hodně pomohlo i v učení angličtiny, protože jsou to dost podobné jazyky.

Hlavně z jazykového hlediska ano, protože jsem nerozuměl každému druhému slovu. První rok jsem chodil s telefonem v ruce a všechno jsem si hledal v překladači. Hodil jsem se do vody a nezbylo mi nic jiného než se naučit nejen řeč, ale i všechno ostatní. Byl jsem trochu mamánek. Musel jsem mamce často volat, abych se zeptal, jak mám vyprat nebo jak uvařit těstoviny. Ale byla to skvělá škola. V 18 letech už jsem byl prostě dospělý a vyspělý chlap.

Rodiče mě do hokeje nikdy netlačili a nechávali na mně, jestli se mu chci věnovat naplno, nebo ne. Vždycky jenom chtěli, ať se dobře učím a mám dobré známky. Mě lákala možnost jít cestou univerzitního hokeje, který mi dal čtyři roky navíc na to prosadit se do profesionálního hokeje. Vnímal jsem to jako rozhodně větší šanci než jít skrz českou juniorku. A když přišla nabídka z americké USHL, což je příprava pro univerzitní NCAA, tak jsem dlouho neváhal.

Mnohonásobně. Říkal jsem si, jak to bude super, že budu hrát v první lajně. A dorazil jsem na kemp, kde nás bylo osmdesát. Celkem šok. Z nich vybírali jeden tým. Uvědomil jsem si, že tohle je realita toho pravého těžkého hokeje.

Podle mě je to nejlepší způsob pro přechod do dospělého hokeje a všem mladým hráčům bych to doporučil. Naprosto skvělá soutěž. Do Olomouce letos přišel také Jakub Sirota, který tam také hrál výborně.

Bavil jsem se o tom se současným trenérem budějovických Black Dogs Davidem Oulíkem, než tu soutěž vůbec vznikla. Ptal se mě, jak to funguje v Americe, a snažil se to modelovat podobným způsobem. S kluky jsem několikrát trénoval a chodil jsem na zápasy. Já věřím, že je reálné, aby se hráči z univerzitního hokeje mohli dostat alespoň do 1. ligy. Úroveň soutěže se každým rokem posouvá a sledovanost taky roste, to je skvělé.

Vybral jsem si obor komunikace a také všeobecný obor. Nejvíc mi to dalo hlavně v angličtině, kterou už mám, troufám si říct, jako rodilý mluvčí. Snad ji teda nezapomenu. V Budějovicích je aspoň Brant Harris, se kterým si můžu pokecat. (usměje se) Školní systém tam je celkově úplně jinak nastavený. Nemusel jsem se šprtat 200 stránek nazpaměť, ale učil jsem se dovednosti do reálného života.

Konkrétně jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem NCAA viděl jako cestu k elitnímu hokeji. Ale kdyby tahle situace nastala, určitě bych něco vymyslel. Nejradši bych se ale i po kariéře motal kolem sportu, třeba trénoval.

Chyběly mi jenom čtyři předměty. Dva jsem si ještě potom dodělal online, zbylé dva bohužel učitelé nepovolili. Ale rozhodně si školu chci dřív nebo později dodělat, když už jsem tomu věnoval takové úsilí. Asi v létě pojedu do Ameriky, kde bych to za dva měsíce stihl.

Popravdě jo. Během dvou týdnů se v hlavním týmu i na farmě zranilo asi čtrnáct útočníků. Povolali proto asi devět hráčů z Milwaukee. Jenže já byl úplně první, který se zranil. Prodělal jsem operaci zad a zůstal jsem osm měsíců bez hokeje. A nakonec jsem kapitolu tam uzavřel. Třeba se do zámoří ještě vrátím a NHL si zahraju, ale jestli se to nepovede, tak to takhle asi mělo být. Teď jsem se rozhodl vrátit do Českých Budějovic, což je pro mě logický krok.

Snadné to nebylo, obzvlášť po dlouhé rekonvalescenci. Cítím se zápas od zápasu lépe. Pokouším se svá kila i své centimetry využít v soubojích i před brankou. Pořád to piluju, trénuju teče i dorážky, snažím se co nejlíp clonit. Dlouho jsem si ale nemohl zvyknout na širší kluziště. Je to úplně jiný sport.

Zjišťuju, že fakt jo. Kolikrát udělám kličku a hned se chci zbavit puku. Najednou ale vidím, že mám ještě spoustu času. To se mi v Americe nestalo, tam jsem musel dát na instinkt a věřit, že spoluhráč vycítí můj záměr. Bavil jsem se o tom s Dominikem Simonem, který s tím měl úplně stejný problém. Michal Gulaši mi radil, že můžu zůstat trpělivější a kreativnější. V klidu zvednout hlavu, podívat se a rozehrát. Pořád na tom pracuju.