Poprvé mám individuální trofej! hýčká si Kacetl Cenu Práva

Hokej je týmový sport, jakou váhu v něm má pro vás individuální trofej?

Beru ji jako ocenění za ty roky dřiny a za všechno, co tomu obětuji. Nikdy jsem žádnou podobnou cenu nezískal, jsem hodně rád a zároveň i dost překvapený. Je to ale zásluha celého týmu. Brankář vždycky od něj potřebuje pomoct, aby udělal nějaká čísla a aby se mu dařilo.

Je to právě skvělá defenzivní hra týmu, která vám v Třinci pomáhá?

Přesně tak, kluci bránili perfektně a zblokovali neskutečné množství střel. Lidé ale někdy nechápou ten paradox, že je vlastně složité v takovém týmu chytat. Nejde na mě tolik střel, přičemž každá může být rozhodující, i drobná chybka se pak projeví. Když máte čtyřicet zásahů v utkání, je snadnější vytáhnout dva tři důležité. Na třinecký styl si gólman musí nastavit hlavu a jsem rád, že obě poslední sezony jsme dokopali do nejlepšího možného konce.

Můžete srovnat letošní cestu za titulem s loňskou?

Minulý rok to na mě kvůli zranění Jakuba Štěpánka spadlo a byl jsem pod obrovským tlakem. Nikdo, ani já, tehdy nevěděl, co v play off čekat. Nezbývalo mi ale nic jiného než tým podržet. Říkal jsem si makej a co se má stát, to se stane.

V této sezoně odchytal ale v základní část víc zápasů Marek Mazanec, přesto do play off jste šel jako jednička zase vy. Byl jste překvapený?

Někdy od února se mi dařilo, asi mi pomohlo i to, že mi vyšlo loňské play off. Trenér zřejmě cítil, že by to nemusel být průšvih, když mě tam pošle. Ale s Mazym jsme byli oba zvědaví, jak to kouč vyřeší.

Jsou vaší slabinou góly obdržené přes celé hřiště?

Všem říkám, že už jsem si na to zvykl (smích). To se stane, teď jsem se v neděli díval na zápas reprezentace a taky tam rakouský brankář pustil takový gól. Asi nejvíce si vyčítám tu Plzeň (obránce Čerešňák vstřelil vítězný gól z obranného pásma 13 vteřin před koncem - pozn. aut.), kde se to odrazilo fakt blbě a propadlo mi to mezi nohami. Tam jsem to utkání rozhodl, to mě štvalo nejvíce.

Ty další dva, od Milana Jurčiny loni v prosinci, nebo ten finálový od Davida Němečka už tolik nemrzely?

Ne, možná i proto, že jsme pak ty zápasy ještě zvládli. Puk po střele Milana Jurčiny se odrazil a těsně před mnou změnil směr jako dron. Ten poslední gól ve finále je samozřejmě ostuda, vypadá to špatně a věděl jsem, že je to na prd. Na druhou stranu to bylo hodně brzy a bylo to na 1:1, takže jsem to bral jako normální gól.

Co se stalo, ztratil jste puk z očí?

Ten puk tou tečí plápolal a vyletěl nad úroveň mantinelu. Pak se jako by postavil na hranu a úplně se mi v tom hledišti ztratil. Už jsem nestihl zareagovat a proletěl mi mezi lapačkou a helmou. Byla to ostuda, ale říkal jsem si, že je to prostě jenom gól a musíme jít dál. Musím říct, že mě to vůbec nepoznamenalo a cítil jsem se dobře. Asi jsem na to už opravdu zvyklý...

Nosíte si práci domů? Je těžké s vámi vyjít, když se vám stane podobná lapálie?

Když jsem dostal takový gól poprvé, a to byl ten od Milana Jurčiny, tak jsem nad tím hodně přemýšlel. I ten Čerešňákův mě mrzel, protože jsem kluky potopil a mojí vinou jsme ten zápas prohráli. Když udělá brankář takový kiks a vyhraje se, je to jiné. Ty emoce nejsou tak silné. S manželkou jsme se o tom samozřejmě bavili, dokonce jsme se tomu i zasmáli. Třeba v tom pátém finále jsem byl především rád, že jsme vyhráli a získali klíčový mečbol. Ten zápas byl hodně divoký, dokonce jsem střídal, přestože jsme vedli.

Vypadalo to, že se vám z branky ale hodně nechce. Bylo to tak?

Nečekal jsem to a říkal jsem si sakra, já nechci jít nikam, vždyť vedeme.... Bylo to překvapivé, cítil jsem se dobře a nechtělo se mi z branky. Ale jsme tady, abychom šli za tím jedním úspěchem a Vencovi (Varaďovi) to zase vyšlo. On prostě věděl, že musí dát impuls týmu, což se povedlo.

Je pro vás v takovou chvíli jednodušší přepustit místo Markovi Mazancovi, s nímž vycházíte velmi dobře, než jinému brankáři?

Určitě. S Mazym jsme všechny věci okolo nás brankářů vždy rozebírali, velice si rozumíme. Asi jsem s žádným jiným brankářem neměl tak dobrý vztah. A to je Mazy fakt hvězda, brankář top kvalit. Za to jsem moc rád, sezona nám sedla oběma.

Cítíte se v Třinci po roce a půl už jako doma?

Na to je velmi těžké odpovědět. Pocházím ze Znojma, chytal jsem na různých místech v republice, ale teď tady s manželkou bydlíme a oba tady máme práci, já v Třinci a žena ve Frýdku-Místku. Ale úplně místní asi ještě nejsem, i když mám před sebou další rok. Klub uplatnil opci, takže budu i příští sezonu chytat za Třinec.

Brankář je sice na ledě s pěti spoluhráči, ale v brance je sám. Jak tuhle „samotu" a zodpovědnost snášíte?

To je úděl brankáře. Ví, že když udělá chybu, tak ho nikdo nezachrání. Za ty roky a za poslední rok a půl v Třinci obzvlášť, jsem se ten tlak naučil unést.

Chtěl jste být vždy brankář?

Už jako kluk jsem se cpal do branky. Když kamarád donesl ven na hřiště lapačku a vyrážečku, tak jsem si ji chtěl okamžitě půjčit a chytat. Když jsme šli s našima poprvé na zimák, tak jsem byl v hráčské výstroji asi jen jeden trénink. Hned ten další jsem šel do branky.

Kdo byl vaším vzorem?

Začínal jsem chytat v období Nagana, takže tam byl jasný vzor jasný - Dominik Hašek. Postupem času se to měnilo. Z extraligy třeba Lukáš Mensator, poslední dobou pak Carey Price z Montrealu.

Brankáři mají šanci na dlouhověkost, je vám 31 let. Jak dlouho chcete vrcholově chytat vy?

Záleží na zdravotním stavu a musím zaklepat, že jsem neměl žádné extra velké problémy. Dokud budu týmu platný, tak chci chytat co nejdéle.

Zmínil jste, že v Třinci jste si musel přivyknout na velký tlak. Jak se ho zbavujete, čím se odreagováváte od hokejových starostí?

Většinou to ze mě spadne hned po zápase. Obzvláště, když se vyhraje. Někdy zajdu něco kutit do garáže, rád jezdím na motorce. Ale to je spíše mimosezonní záležitost, takže to s hokejovým tlakem úplně nesouvisí.

Na čem se proháníte?

Mám naháče, silniční motorku KTM 1290 Super Duke R.

Máte rád rychlost?

Mám, ale není to o tom. Spíše se rád projíždím. Poslední roky s kamarádem objíždíme uzvřené okruhy. Brno, Most nebo Slovakiaring tam je to bezpečnější než na silnicích, kde jsou lidé v poslední době hodně agresivní.

Jakou maximální rychlost jste pokořil?

Tím, že je to naháč a není tam kapota, tak se nedá jet třeba více jak 270 kilometrů v hodině, protože vás to pak odfoukne. Vím, že tam tachometrových nějakých 275 bylo, ale není to o rychlosti, v té si úplně nehovím. Je to spíše o zatáčkách na okruhu.

Na dovolenou k moři jste na motorce jel?

To ne, to by se nám asi rozpadlo tělo. Ale půjčili jsme si cestovní motorku a projeli jsme část Evropy. Jeli jsme takový pětidenní trip přes Rakousko do Itálie a pak přes Švýcarsko zpátky. Bylo to moc pěkné.

Manželka Jarmila taky jezdí?

Jako baťůžek. Ráda se tulí, takže se ji líbí, když sedí za mnou (úsměv). Motorka a auta jsou mými asi jedinými koníčky.

Takže v tradiční posezonní třinecké týmové jízdě na motokárách vítězíte?

Letos jsem se jí účastnil poprvé, takže jsem nevyhrál. Kovíci (Michal a Ondřej Kovařčíkovi) mají dráhu hned za barákem a mají to najeté, takže jsou k neporažení. Nebyl jsem ani třetí. Předjeli mě i Havran (Petr Vrána) a Růža (Martin Růžička). Musím potrénovat.

V čem je podle vás největší síla Ocelářů?

Třinec je silný jak systémem, tak tím jak se ten, už tak silný kádr po sezoně doplňuje. I když přijdou hvězdy, tak se tomu systému podřídí a své ego potlačí, protože ví, že to funguje a Třinec vítězí. To je moc důležité. Pár týmů jsem už prošel, takže vím, že jeden hráč úspěch nikdy neudělá. Václav Varaďa je vítězný typ, umí z hráčů dostat maximum a fungovalo to.

Bylo těžké pod trenérem Varaďou hrát?

Je to určitě nejnáročnější trenér, kterého jsem v kariéře potkal. Těžké to je ale všude, pokud chcete vyhrávat. Trenér Varaďa je náročný v zápase, na tréninku i mimo něj. Je to velký detailista, proto je i tak úspěšný.

Jak moc se Třinec změní po odchodu trenéra, dvou reprezentačních obránců Musila a Kundrátka i opor útoku, bratrů Kovařčíkových?

To je velká otázka asi pro všechny v Třinci a jsme na to zvědaví. Odejdou top hráči a budou muset podobně kvalitní přijít, nebo je budou muset zastoupit další. Tým se bude muset vhodně doplnit, protože ti, co odejdou nám budou moc chybět. Uvidíme, doufám, že to i nový trenér dokáže stejně nakopnout.

Třinec oficiálně nástupce Václava Varadi ještě neoznámil. Nicméně, jak dobře znáte Zdeňka Motáka?

Jen vím, jakým stylem se prezentoval v Olomouci a že by to pro nás brankáře nemuselo být vůbec špatné (smích). Ale osobně jej neznám vůbec.

Prošel jste několika kluby, zažil i těžká období. Jak vám bylo, když vás Kometa Brno před dvěma lety odložila do první ligy?

V Brně jsem stihl jen pár přáteláků a byl jsem tehdy především rád, že mám kde chytat. V Přerově byla skvělá parta, hrálo se tam hodně pro brankáře. Fantastické čísla tam měl Lukáš Klimeš a když jsem přišel já, hodně jsem se podivoval, jak jednoduché tam bylo chytat. Nebyl tam tlak, hokejem jsem se bavil a nakoplo mě to.

Když vás Brno nechtělo, jak daleko jste byl od konce kariéry?

Na to jsem ani na chvíli nepomyslel. Věděl jsem, že nejsem tak špatný, abych si už nikde nezachytal. To, že se do extraligy vrátím tak rychle, jsem ale taky nečekal. Když se ozval Třinec, lídr extraligy, byl blesk z čistého nebe.

Do zahraničí jste nechtěl?

Byla tam nabídla z EBEL ligy, ale nebyla tak lákavá.

A nyní?

Teď o žádné nevím. Ono asi ani nebude snadné se teď asi dostat ven. KHL možná nebude a hráčů bude na trhu v Evropě velký přetlak. Mám smlouvu v Třinci, kde jsem spokojený. Abych taky nebyl, když se tady vyhrává. Ale přijde nový trenér, jiný systém. Sám jsem zvědavý, jaké to bude.

Užijete si i v brance někdy legraci?

Tady v Třinci vůbec. Byla tady nastolena striktní pravidla pro všechny hráče bez výjimky. Naopak v Přerově jsem si jí užil hodně. S klukama jsme se dokázali smát jak před zápasem, tak třeba o pauze. Ale hráli jsme první ligu, je to asi rozdíl.

Brankáři bývají ozdobou týmu a to nejen svými výkony, je módou mít na přilbě nějakou kresbu. Co všechno jste tam už měl vy?

Na masce jsem měl podobiznu Karla Gotta a název skladby Jdi za štěstím. Vzadu mám přezdívku, pusu manželky, čtyřlístek pro štěstí a v něm iniciály mých nejbližších. Ještě tam mám tlapku našeho rhodéského ridgebacka Marleye a své iniciály OK 90.

Karel Gott byl váš oblíbený zpěvák?

Určitě je to legenda, líbil se mi ten text, tak jsem si ho tam dal a přineslo to dvakrát štěstí.

Co Ondřej Kacetl a reprezentace, je to pro vás téma?

Na to musí odpovědět jiní. Výsledky byly dobré, ale českých skvělých gólmanů je spoustu. Kdyby přišla pozvánka, tak bych ji neodmítl a potěšila by mě. Ale už nějaký věk mám a tlačí se tam mladší, těžko říct.

Nemrzí vás, že jste zatím nedostal ani jednu šanci, přestože jste se výrazně podepsal pod dva mistrovské tituly Třince?

Je to zajímavé, ale loni jsem na sebe upozornil až v play off. Letos to byla konečně celá sezona, ale co se má stát, to se stane. Za pozvánku budu šťastný, a když ne, tak se nic neděje.

Už vás napadlo, co budete dělat, až nebudete chytat?

Manželka je ortodontistka, říkali jsme si, že by nebylo špatné, kdyby si otevřela vlastní praxi a já se staral o věci okolo. To by bylo skvělé.

K trénování vás to netáhne?

Nevím, pár let zpátky jsem u dětí trochu vypomáhal a bylo to fajn. Když byl covid, tak to  nešlo a teď úplně nevím. Neříkám, že by mě to nebavilo, ale zatím jsem k domu asi nedospěl.