Článek
Našel jste v Liberci i po těch čtyřech letech zbytky „Pešánova rukopisu“?
V kádru zůstala spousta hráčů a jsem rád, že Patrik (Augusta) pokračoval v práci, kterou jsme začali, dál. Navázal na nějaké věci, přidal i svůj pohled a jsou tu věci, na které zase teď mohu navazovat já. Ale myslím si, že ta kontinuita od mého odchodu je nepřetržená. Já jsem samozřejmě na stadion i v těch čtyřech letech chodil jako ‚bejvalej domácí‘, ale neměl jsem tu kancelář a byl jen takovou návštěvou, byť zdomácnělou. Teď už jsem tu ale zase úplně doma.
Jaké byly ty čtyři roky?
Těžké, ale určitě bych nic z toho neměnil. Zažil jsem strašnou spoustu věcí, byť většina z nich byla negativních, ale je to velká zkušenost. A jsem rád, že s tou zkušeností mohu pracovat dál. Byly to náročné a těžké roky, o to je ten návrat domů sladší.
Zastavme se u dvou reprezentačních sezon. Co v nich bylo pro vás nejtěžší?
Mělo to několik stránek. Samozřejmě práce u národního týmu je jiná než ta každodenní v klubu, když se sejdete jednou za dva měsíce na týden. Na druhou stranu jsem byl nějakých deset let v extralize, takže jsem cítil, že je z toho taky potřeba vyskočit a v tomto směru jsem od toho každodenního hokeje odpočinul. Jenže zrovna jsem u národního týmu zažil dva roky covidové pandemie, tudíž to pro mě bylo spíš o organizování, kdo přijede, kdo je zdravý, koho můžeme vzít než o stavění ideálního týmu na turnaje. Nechci vypadat jako alibista, ale měl jsem to covidem poznamenané, protože hokej rozhodně nebyl číslo 1.
Souhlasím. Když jsem přemýšlel, proč mezi vámi a námi novináři postupně vznikala animozita, uvědomil jsem si, že jsme se téměř osobně nepotkávali. Skoro celé vaše reprezentační angažmá jsme mluvili jen skrz počítače, těžko se dal dovysvětlit váš úhel pohledu.
Jednoznačně souhlasím. To samé navodit si vztahy s hráči, kteří nemohli přijet a většinou jsme komunikovali po telefonech. I turnaje byly ovlivněné tím, jaká země povolila výjezd jakých hráčů a s jakým očkováním. Jen si vezměte náš odlet na olympiádu, kdy jsem letěl jako jediný trenér a se mnou šest hráčů. Pak se pomalinku připojovali další. To bylo něco strašného.
Říkal jste, že je to zkušenost. Tak v čem vás to všechno poučilo?
V tom, že se nepodělám z každodenních problémů, protože za poslední tři roky jsem i v soukromém životě prožil takové turbulence, že se člověk opravdu už nezhroutí z obyčejných trablů.
I v Liberci jste zažil dva „vyhazovy“, než přišel titul. Berete to tak, že i v reprezentaci máte nedodělanou práci?
Ne, reprezentaci vůbec neřeším. Z ní jsem odcházel extrémně unavený – jak z té popisované doby, tak z toho tlaku, který se na mě vytvořil. Bylo mi to líto, protože člověk odvádí práci, jak nejlépe umí. Ale to je součást naší profese, že někdy býváme nepochopeni a neúspěšní. Nicméně musím říct, že jsem rád, že jsem se oklepal a vrátil se domů.
Bral jste někdy kritiku od novinářů či veřejnosti jako hodně nefér? Teď mám na mysli třeba „kauzu“, že se na střídačce neusmíváte a neprojevujete emoce.
Děláte svoji práci a já tu svou, takže nechci říkat, jak by se média ke mně či obecně měla chovat. Jsme v tvrdém byznysu, takže jako nefér kritiku jsem to nevnímal. Ale když jsem poslouchal, jak Kari Jalonen se stoickým klidem řeší situace, ať se prohrává nebo vyhrává a já si vzpomněl, jak jsem za to samé byl kritizovaný, tak mě to někdy překvapilo.
Trenér Bílých Tygrů Liberec Filip Pešán s úsměvem.
| Trenére, usmějte se | |||
|---|---|---|---|
| Nejdřív Sport.cz poskytl rozhovor, v němž padla i otázka na jeho (ne)projevování emocí na střídačce. Pak následovalo focení, při kterém fotograf Filipa Pešána poprosil: „Prosím, usmějte se.“ Kouč jen s ledovým klidem odvětil: „Vy mě neznáte, že jo?“ Aby se pak přeci jen rozesmál a vysloužil si od fotografa pochvalu. „Vy netušíte, co jste vyfotil. Ta fotka s úsměvem má cenu zlata,“ reagoval Pešán. | |||
Co vám dal necelý rok ve švýcarském Ajoie?
Další ohromnou zkušenost. Ve Švýcarsku jsou velmi rozevřené nůžky mezi špičkovými bohatými kluby a spodkem. Ty špičkové kluby vybavením a prostředím představují hokejové nebe a ty skromnější celky hrají v arénách, které by u nás možná neprošly řády. Ale zase musím říct, že jsou Švýcaři extrémně pracovití a starají se o sebe, trénují daleko víc než my v Česku. Taky jsem pochopil, jak pracovat se zahraničními hráči, kteří mnohdy nechápou český humor a nechápou ani tlak koučů, který mi je v tréninku vlastní. Na něj nebyla spousta hráčů připravená. Další rok bych byl zkušenější a byl bych možná trochu jiný, ale bohužel jsem tu šanci nedostal.
Kdyby nepřišel vyhazov, zůstal byste i v této sezoně?
Hodně bych se rozmýšlel. Protože z velké části jsem se vracel kvůli rodině, protože jsem žil bez dětí a sem tam za mnou jednou za měsíc přiletěli na víkend, což je v jejich věku hrozně málo. Kdyby to šlo, řešil bych variantu společného přestěhování. Ta rodinná situace měla na moje rozhodnutí velký vliv. Na druhou stranu jsem i kvůli dětem to zahraniční angažmá bral, byť jsem netušil, že nakonec naše rodinné rozhodnutí bude, že zůstanou doma.
Nechci se šťourat ve vašem soukromí, ale sám jste několikrát zmínil rodinnou situaci a veřejně se ví o vašem rozvodu…
... bylo to velmi složité období. Já jsem řešil z větší části děti, pak po návratu domů dospěla situace k tomu, že jsem se i rozvedl. Odchod do Švýcarska na to měl určitě vliv. Já respektuji rozhodnutí manželky, ale už jsem nemohl nechat děti v nejistotě, takže návrat z velké části ovlivnila tato situace.
Skončeme naše povídání hokejem. Jaká to bude pro Liberec sezona?
Věřím, že se dobře připravujeme. Tým ještě není úplně kompletně složený, mám možnost přivést minimálně ještě jednoho útočníka, ale zatím mě mladíci, kteří v týmu dostávají víc a víc prostoru, přesvědčují, že nemusím posily až tak aktivně hledat. Ovšem myslím si, že v průběhu sezony k tomu dojde.
