Pech o nejhorším zranění kariéry, návratu i manželčině vážné nemoci: Hokej šel stranou

Dobrá. Je super, že jsme předkolo s Karlovými Vary zvládli takhle rychle a netahali jsme se až do pátého zápasu. Díky tomu jsme dostali pár dní volno, abychom si fyzicky i psychicky odpočinuli a doléčili šrámy. Teď už se poctivě připravujeme, ladíme systém a trávíme spoustu času u videa.

Na to vůbec nekoukáme, play off je úplně jiná soutěž. Nemá cenu koukat do historie. Sílu Třince si samozřejmě uvědomujeme, ne nadarmo čtyřikrát v řadě vyhrál extraligu. Chceme být první tým, který ho po šesti letech v play off porazí. Každý zápas začíná za stavu 0:0, máme padesátiprocentní šanci. Věříme, že je potrápíme. A postoupíme, protože hokej je o vítězstvích.

Jsou kompaktní, mají dva skvělé gólmany i zkušenou a stabilní obranu. Moc se mi líbí Martin Marinčin, podle mě nejlepší bek loňského play off. O ofenzivní síle se ani nemusíme bavit. Růžička, Nestrašil, Hudáček, Daňo, Voženílek… Celý tým je výborný. Stojí před námi obrovsky kvalitní soupeř.

Většina bodů sice byla z přesilovek, ale aspoň ukazujeme, že se v nich umíme prosadit. Speciální formace v play off rozhodují a jsem rád, že v nich můžu přispět. Rozhodně mě to povzbudilo. Přeci jen jsem vypadl z kolotoče na tři a půl měsíce, kdy jsem se jenom válel a koukal na televizi. Trvalo mi, než jsem si znovu zvyknul na tempo a rychlost. Začal jsem ve čtvrté lajně, prohrával jsem souboje, ztrácel jsem puky.

Samozřejmě to bylo nepříjemné a těžké. Ale už na začátku kariéry v Karlových Varech mě zocelil dril pod Markem Sýkorou, Radimem Rulíkem i dalšími trenéry. Na letní přípravu pečlivě dbali, to byly fakt galeje, ohromné dávky. Podstupoval jsem to několik let po sobě, vždycky jsem se cítil jak zmlácený pes. (směje se) Ale podle mě i díky tomu hraju doteď. Dál poctivě trénuju a pomohlo i to i k návratu po zranění.

Upřímně jsem to nějak zvlášť neprožíval. Kariérou jsem procházel jako nůž máslem, zranění se mi vyhýbala. Bylo by pro mě horší, kdybych si zlomil kotník ve 25 letech a přibrzdilo mi to kariéru. Potkalo mě to až na jejím konci, kdy už vím, že v životě jsou daleko horší věcí.

Moje zranění vlastně byla sranda, za tři měsíce jsem byl fit. Ale manželka se léčí z rakoviny. Už potřetí, je to hnus. Bojuje ze všech sil a má můj obrovský respekt. Nic nevzdává a zůstává pozitivní. Její přístup obdivuju. Věříme v lepší zítřky. Jezdíme každou středu na onkologii do Prahy a doufáme, že léčba tentokrát zabere. Je to běh na dlouhou trať. Zase nás to vrátilo na start, snad už to brzo skončí. Proto šel sport trochu stranou, je to teď hlavně zábava a psychický odpočinek. Prioritou je rodina.

Jsem rád. Když jsme bydleli kousek od Prahy, nebylo pro nás reálné je vozit po zimácích. Hráli fotbal, ale před sezonou jsme se přestěhovali do Budějovic, takže se naskytla možnost, aby zkusili hokej. Nechali jsme to na nich, hned je to ale neskutečně chytlo. Neremcají, baví je to, chtějí chodit na tréninky i zápasy. Do výkonu je nijak netlačím, ale když to budou dělat naplno, tak ať ho hrají dál.

Něco jim poradím, ale spíš je jen pozoruju. Danymu je devět let, začal s hokejem proti ostatním pozdě. Má ztrátu tří nebo čtyř roků, ale pere se s tím statečně. Dvojčata jsou ve druhé třídě, jsou šikovná, ale zatím je spíš nechávám, ať si hrají.

Opravdu moc. Cestování bylo šílené. Strávil jsem tři a půl hodiny denně v autě. Teď ho ani nepotřebuju a jezdím všude na kole. S manželkou jsme víc spolu, máme víc času na děti i jejich koníčky. Jsme tu naprosto spokojení.