Pařík o Hradci, víře i proměně: Býval jsem ublížený, ale už nejsem takový magor

Naše úspěšnost střelby je teď bohužel nízká, naopak soupeři proti nám mají vysokou. To nás stojí zápasy. Potřebujeme zbytek duelů odehrát s čistou hlavou a naladit se na předkolo.

Trochu jo. Trenéři to vnímají asi ještě víc, každý hráč to prožívá trochu jinak. Jako gólman nevidím vlastně žádný rozdíl. Připravuju se na zápasy úplně stejně. Byla by obrovská chyba, kdybych si celou základní část říkal, že si jdu jen tak zachytat a důležité je až play off. Musím každý duel vnímat jako sedmé finále Stanley Cupu. Výkon gólmana dělá ze 75 procent hlava.

Dodržuju svoje rutiny i stále stejné jídlo. Den před zápasem hovězí, v den utkání kuřecí maso. Jako většina hokejistů si před zápasem rád dám šlofíka. A snažím se dělat furt stejné věci. Už teda nelpím na rituálech stejně jako dřív, kdy jsem se bez nich neobešel, ale pořád mi pomáhají.

Je to tak. Už v kabině si říkám jednu modlitbu, další pak přímo na ledě před každou třetinou vestoje a pak i v kleče, navazují na sebe. V kabině i doma mám bibli. Víra mi pomáhá. Mám hlavu nastavenou tak, že někdo nahoře mě sleduje, důvěřuje mi a stojí za mnou. Jsem klidnější, protože vím, že Bůh se mnou má nějaké plány. I když zrovna prohraju deset zápasů za sebou, zůstávám v pohodě a věřím, že se to může z ničeho nic obrátit.

Úplně nejhorší myšlenka je, když si říkám: „Snad se zápas povede víc než rozbruslení.“ (směje se) Ideální je samozřejmě, když jsem v klidu, ale zas ne moc uzavřený do sebe, a dokážu se v kabině bavit se spoluhráči. Oni z toho pak taky vycítí, že jsem v pohodě.

Umím tyhle dvě vlastnosti oddělovat. Vím, že dokážu chytat a důvěřuju se své schopnosti. Ale jdu do branky s pokorou. Čím skromnější a klidnější budu, tím menší šanci dávám soupeřům se mi dostat do hlavy. Nemám zapotřebí se namyšleně s někým pošťuchovat, i když jsem takový býval. S protihráči jsem se handrkoval, občas je chytl do kravaty, ale zjistil jsem, že to je úplně zbytečné.

Naložil jsem dvě auta a všechno převezl. Naštěstí jsem neměl žádný nábytek, takže to nějak šlo. Po hokejové stránce to ale samozřejmě bylo složité. A hlavně drahé, třikrát platit zápisné. (směje se) Vtípky stranou, nebylo ideální se dvakrát sžívat s novým prostředím a s novými spoluhráči. V Liberci, kde jsem v mládeži působil, jsem aspoň půlku lidí znal, v Hradci skoro nikoho. Ale oceňuju, jak mě kluci vzali do kabiny.

Jako motivaci do tréninku, pomáhá mi to. Snažím se je přechytat. Jsme spoluhráči i konkurenti, ale vycházíme spolu naprosto v pohodě. Vyhovíme si, pomáháme si a vtipkujeme.

Chytnul jsem šanci za pačesy. Jsem za tuhle možnost a za důvěru strašně rád. V Litoměřicích jsme byli s Oldou Cichoněm vyrovnaná dvojka, spravedlivě jsme se střídali. V Liberci jsem šel do rizika, bohužel jsem si nevychytal lepší pozici a bylo mi jasné, že po návratu Dávida Hrenáka zůstanu jako trojka. Utápěl bych se, a tak jsem si řekl, že potřebuju změnu. Můžu si tu budovat pozici od nuly, v Liberci už si mě možná trochu zaškatulkovali. Protože jsem v mládí býval o dost jiný, než jsem teď.

Jak to říct bez vulgarit… Býval jsem, řekněme, rozlítaný. Trochu bolístka, často zbytečně ublížený, pořád jsem se chtěl pošťuchovat. Hodně jsem se změnil díky zkušenosti v Americe. Během těch čtyř let od rodiny mi ani nezbylo nic jiného než dospět. S klidnou hlavou říkám, že se mi povedlo dospět do lepšího člověka, než jsem býval. Zklidnil jsem se a už nejsem v uvozovkách takový magor. (usměje se) I když to tak nemusí vypadat, když jsem se loni v Americe popral. Ale to po mně chtěl trenér, nemohl jsem říct ne.

Super zkušenost, otevřela mi oči. První rok se mi povedl, pak ale přišel covid. Začal jsem sezonu v Benátkách, lítal sem a tam, to mi moc nepomohlo. Poslední rok taky nevyšel, i kvůli nepříjemné autonehodě, která mě na několik týdnů vyřadila. Po hokejové stránce to samozřejmě mohlo být lepší, ale tenhle pád dolů mi v mnohém prospěl, abych znovu začal každý den makat. V létě jsem se fyzicky ohromně zvednul. Kluci v Prisma Institutu, speciálně Honza Jiskra, mě připravili neskutečně. Jsem za to moc vděčný.

Tahle myšlenka je někde vzadu v hlavě, nesoustředím se na ni. Teď je pro mě hlavní, abych si vychytal post jedničky, ať už budu kdekoliv.

Bohužel zatím netuším. Já bych si nejvíc přál zůstat v Hradci, kde jsem moc spokojený. S trenéry, zázemím i samotným jádrem týmu. Ale smlouvu mám v Liberci, takže záleží, co si za mě řeknou. Není to v mých rukách.

Není ideální představa, že bych se zase musel stěhovat, kdyby to v Hradci nevyšlo. Ale v minulých sezonách jsem ještě v létě neměl vůbec žádnou smlouvu, takže je fajn teď mít aspoň nějakou jistotu, že bez práce nezůstanu.