Pardubický mladík si zvyká na extraligu. V patnácti zvedl i 110 kilo a v Kanadě snášel tuhé zimy

Pomalu si na ni zvykám. Hráči jsou tady zkušenější, silnější a chytřejší. V juniorce nebyli tak vychcaní, tam létali po ledě, dohrávali souboje a bylo i hodně bitek. V Pardubicích nás trenéři nabádají, abychom hráli hlavně dobře do obrany. V Kanadě to bylo spíš naopak, mladí hodně útočí a moc nebrání. I proto tam padá hodně gólů.

To je pravda, v Kanadě mi chyběly, i když jsem se tam taky zasmál. V Pardubicích jsou na vtípky především Rosťa Marosz s Markem Trončinským. Celkově je fakt krásný pocit být zase doma, kde jsem vyrůstal a dělal první hokejové krůčky. Když jsem v sedmnácti letech odcházel za moře, s pardubickým áčkem jsem jenom trénoval. Teď už hraju i zápasy. Pomáhají mi tady zkušení kluci jako Čáslava, Sýkora, Rolinek. Jsem rád, když mě povzbudí nebo řeknou, že se mi něco povedlo, nebo třeba co jsem udělal špatně. Hodně mi radí trenér Holaň, který mi dává prostor na ledě.

Po tréninku mi trenér třeba řekne, ať si dám deset puků na modrou čáru a snažím se o prudkou ránu do šibenice. Nebo děláme nějakou rozehrávku navíc.

Dřív jsem každý den cvičil. Pamatuju si, že jsem v patnácti letech v mladším dorostu zvedl 110 kilogramů na bench. Nevím ale, jestli bych tohle dokázal i teď. Nezkoušel jsem to (úsměv).

Moc gólů dávat asi nebudeme. Naší největší zbraní je obrana. Když brankáři zachytají, máme velkou šanci na výhru proti komukoliv.

Byl jsem samozřejmě zklamaný, zúčastnil jsem se v Buffalu dvou kempů. Ale beru to prostě tak, že musím dál makat, abych se jednou do NHL podíval. Na druhou stranu je fajn, že teď můžu být doma s rodinou a přítelkyní.

Když jsem vyjel na rozbruslení nebo na led k zahájení zápasu a hlasatel oznamoval moje jméno, diváci křičeli. Potěšilo mě to. Potkal jsem se tam s hlavním kuchařem Sabres a pokecal taky s jejich kustodem, s nímž jsem se dobře znal z kempů. Domluvil jsem našim kustodům z reprezentace exkurzi v kabině Buffala.

Povedla se mi především druhá půlka, když jsem se vrátil po Vánocích z mistrovství. Střelecky se mi dařilo. Předtím jsem měl v každém zápase třeba pět střel, pálil i z rohu, ale nic tam nespadlo. Tým navíc udělal rekordní sérii výher, a nakonec postoupil do play off. V něm dokázali kluci potrápit Moose Jaw, s nímž jsme v sedmém utkání prohráli 4:5 a rozhodující gól inkasovali čtyři minuty před koncem. Měli jsme malý zimák pro dva a půl tisíce diváků a bylo pořád vyprodáno.

Občas jsme s kluky zašli někam na večeři nebo do kina, ale nic jiného tam dělat nešlo, protože město je menší. Spíš jsem odpočíval, dělal úkoly do školy, trávil volno u Xboxu a povídal si s rodinou, u které jsem bydlel a která se o mě starala. Měli dva kluky, byla sranda.

Ze školy jsem si přivezl základy, ale perfektně jsem neuměl. Na zimáku jsem chodil na doučování, každý den ráno vždycky jednu hodinu. A mluvil jsem i s rodinou. Po roce jsem se jazyk docela naučil, po dvou letech pak rozuměl už všemu a byl v pohodě.

Byla opravdu těžká. Skoro každý den ukazoval teploměr minus 33 stupňů. Vyšel jsem ven a hned se klepal. Naštěstí jsem většinou chodil jenom nějakých patnáct metrů, protože mě vždycky vyzvedával autem spoluhráč. Pamatuju, že jsme byli jednou v té zimě rybařit, navíc ještě foukal vítr. Oblékl jsem troje tepláky, troje ponožky, teplé boty, dvě mikiny, bundu, čepici, rukavice a stejně jsem byl po hodině totálně zmrzlý a nemohl hýbat prsty.

Líbí se mi Švéd Oliver Ekman-Larsson a Švýcar Roman Josi. Jsou to dobří bruslaři, navíc drží hokejku nalevo jaká já. Samozřejmě mým idolem byl také Jaromír Jágr. Sledoval jsem doma jako dítě na kazetách, jak projížděl přes celé hřiště a dělal si z obránců švandu.

Vůbec jsem nečekal, že dostanu pozvánku takhle brzy. Měl jsem obrovskou radost. Snažil jsem se trenérům ukázat co umím. Snad přijde ještě nějaká další.