Panebože! zhrozil se kouč Sparty, když ji poprvé vedl v zápase

Myslel jsem, že se bude hrát otevřenější hokej. Realita je ale taková, že na ledě moc volného místa není. Hráči výborně bruslí a není moc vidět, že by jeden hokejista předvedl něco velkolepého. A to proto, že většina týmů hraje velmi dobře a organizovaně do obrany. To ale neznamená, že tu nejsou kvalitní hráči. Naopak. Hraje se tu moc dobrý hokej, který se mi strašně líbí.

Že všechny týmy chtějí útočit, forčekovat a nevyčkávají s obranou na středové čáře, jak je to třeba běžné ve finské lize. Vzpomínám si na svůj první přípravný zápas za Spartu proti Karlovým Varům. Stoupl jsem si na střídačku a vypadlo ze mě jen: „Panebože"!

Říkal jsem si, že snad budu muset kluky na trénincích připravovat jinak, protože Karlovy Vary po nás šly, na nic nečekaly. Srážely se, hrály tvrdě. Pak jsme nastoupili proti Slavii a řekli byste si, že prvoligový tým si bude chtít hlavně pohlídat obranu. Ani náhodu, byl to krásný otevřený zápas. Skvělý hokej, opravdu skvělý!

Komunikace je pro kouče, jako jsem já, jednou z nejdůležitějších věcí. Brzo jsem ale zjistil, že to nebude velký problém. Někteří kluci mluví anglicky perfektně, většina kluků pak dobře rozumí, co jim chci říct. Pár klukům, co tak dobře nerozumí, všechno rád zopakuju. Hokej stejně není o tom, že bych měl začít vymýšlet nějaké nové věci. Když tak prostě klukům danou věc vysvětlím jinými slovy. Nebo mi s tím pomůžou Džarda (asistent Jaroslav Nedvěd), Piskáček nebo Vrána. Povídám si s někým u automatu na kafe, on mi třeba nerozumí, tak lusknu prsty, zavolám třeba na Petra (Vránu) aby mi pomohl. Navíc už znám pár českých slovíček. V komunikaci teda rozhodně není žádný problém.

Teď už míň a míň. Zezačátku jsem ho potřeboval častěji, abych měl jistotu, že hráči opravdu plně pochopí to, co po nich chci. Teď už to kluci vědí, vždyť spousta pokynů se den co den opakuje. I kdybych ale měl celý tým, co umí perfektně anglicky, stejně se hráči musí naučit můj slovník, protože každý trenér ho má trochu jiný. Růžička má svůj slovník, Ken Hitchcock nebo Mike Crawford taky.

Právě že vůbec ne. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se stal trenérem! Na sklonku své hráčské kariéry jsem byl totiž byl z hokeje rozčarovaný.

Mé poslední roky v Detroitu byly strašné. Musel jsem na operaci se zády, kolenem, ramenem. V Severní Americe to většinou chodí tak, že ke konci kariéry berete ty nejlepší peníze. Takže já měl ten nejlepší plat za celou kariéru, ale nehrál jsem. Jaké si myslíte, že to vytváří prostředí? Vůbec ne dobré, negativní. Všichni se na vás každý den koukají pohledem: ten bere hromadu peněz, vždyť ale ku*va nehraje. Tím nemyslím hráče, protože s nimi jste na jedné lodi, ale beru to z pohledu byznysu. Přesně tak na to lidé v klubu nahlížejí.

Neměl už jsem z hokeje radost. Vyměnili mě do Atlanty, jenže jsem musel na další operaci zad. Věděl jsem, že s hokejem je konec.

Kvůli svému, tehdy desetiletému, synovi. Žil v Německu a z určitého důvodu potřeboval do Ameriky, aby mohl být se mnou, a chtěl hrát hokej. Takže chlap, který už hokej nemiloval a nechtěl s ním mít nic společného, najednou přivádí svého desetiletého kluka k hokeji...

Nejdřív jsem jeho tréninky jen sledoval. Koukal jsem na kluky a holky na ledě a začal si říkat, že bych mohl přijít za jejich trenérem, že mám určité nápady, jak pomoct. Zašel jsem si do obchoďáku koupit teplákovou soupravu a píšťalku a najednou ze mě byl asistent trenéra bandy malých kluků a holek. Řeknu vám, že to byla ta nejlepší a nejzábavnější věc, která se mi v životě přihodila. Všechny své zkušenosti z hokeje v NHL jsem mohl předávat těm prckům. Díky nim jsem zase získal lásku k hokeji.

Německá hokejová federace zjistila, že jsem si v Americe dělal trenérskou licenci. Ptali se mě, proč prý v létě nepřijedu, že bych se v reprezentační šestnáctce věnoval obráncům. Bylo mi necelých čtyřicet a měl jsem za to, že ve své vlasti zůstanu jen týden. Jenže za další týden se zase konal kemp osmnáctky. Říkali mi, že u šestnáctky to bylo super, tak jestli bych nezůstal i na týden u osmnáctky.

Nemohl jsem říct ne, ti stejní lidé se ke mně chovali hezky, už když jsem byl dítě. A takhle se to nabalovalo až ke dvacítce. V německém Füssenu jsem tak strávil měsíc, přestože za posledních dvacet let jsem v Německu nikdy nebyl déle než dva týdny. Vše vyvrcholilo tím, že ze mě udělali asistenta u reprezentační dvacítky. Mohl jsem zároveň jezdit domů do Atlanty, abych trénoval své děti.

Hned další rok skončilo u seniorské německé reprezentace několik lidí a já obdržel nabídku dělat asistenta. Uvědomoval jsem si, že to bude znamenat mnohem víc času stráveného v Evropě. Souhlasil jsem a šest měsíců před olympiádou v roce 2006 v Turíně najednou rezignoval hlavní trenér Greg Poss, protože podepsal smlouvu v Mannheimu. Myslel jsem si, že to je konec i pro mě a vrátím se za dětmi do Atlanty...

Greg Poss mě doporučil jako svého nástupce, který by měl tým v Turíně vést. Takže v podstatě bez jakékoliv trenérské zkušenosti jsem stál na střídačce na olympiádě.

Nadšený? Spíš jsem z toho byl nervózní. Vždyť vést národní tým na olympiádě je obrovská zodpovědnost, reprezentujete celou zem. Najednou jsem se vynořil, jakoby odnikud, a musel jsem začít poznávat naše hráče. Ale všichni okolo mě podpořili, strašně mi pomohli.

Pro hráče je cesta do NHL přímá. Musíte hrát dobře v juniorech, dostat se do národního týmu, někdy se možná poprat o šanci na farmě a pak do NHL. Kdežto u trenérů je to zcela odlišné.

Nikdy nevíte, které dveře se zrovna otevřou a jakým směrem se bude vaše kariéra ubírat. Vždyť já si (po konci hráčské kariéry NHL) ani nepomyslel, že bych se někdy vrátil do Evropy. A teď už v ní jsem dvanáct let. Dřív jsem se vracel jen na léto a teď je to přesně naopak - na léto se vracím do Ameriky.

NHL je samozřejmě sen. Pro každého. Vždyť je to nejlepší liga na světě. Všechno je to o načasování a příležitosti. V minulosti už byly náznaky, že bych mohl jít do NHL jako asistent trenéra. Ptali se mě, jestli bych měl zájem. „Samozřejmě", odpovídal jsem. Ale působil jsem u německého nároďáku, kterému jsem dal své slovo. To jsem jako měl říct: „Sorry, Německo, ale na olympiádu jeďte beze mě?" Stejná situace se mi pak stala, když už jsem vedl Kolín a Eisbären Berlín.

Kdybych se pro NHL rozhodl, musel bych být nějakou dobu bez práce, sledovat tamní trh a počkat si na nabídku. A to se nestalo, protože jsem vždycky hned šel od jednoho týmu k druhému.

Každý můj trenér, který mě vedl jako hráče, mě ovlivnil. Někdy ve větší míře, jindy v menší. Já měl na opravdu dobré trenéry štěstí - dvakrát v různých etapách mé i jeho kariéry mě vedl Scotty Bowman, to je strašně zajímavý chlap. Velký dojem ve mně během pár společných let v Islanders zanechal Al Arbour. S hráči skvěle zacházel. Sice byl tvrdý, ale zároveň s ním byla spousta srandy. S hráči uměl výborně komunikovat a měl lidský přístup. Nesmím zapomenout ani na Ricka Dudleyho v Buffalu, který teď působí v Carolině jako viceprezident hokejových operací. Vyžadoval super, super tvrdou práci, ale když cítil, že opravdu dřete, měli jste ho na své straně. Vždycky jsem měl rád, když jsem cítil, že trenér pracuje s vámi a ne vy pro něj.

Ano a taky že když hráči tvrdě pracují, mají pak z toho radost. Tvrdá práce a zábava je možná zjednodušené vyjádření - aby to nevypadalo, že po dřině přichází noc strávená ve městě. Myslím, že když hráči odvedou dobrou práci, měli by to ode mě slyšet.

Vždycky, ať už je to fotbal, americký fotbal nebo basketbal. Zajímá mě filosofie trenérů a způsob, jakým vedou tým. Spoustu věcí si z toho můžete vzít i do hokeje. Jen musíte být otevřený jiným pohledům. Zajímá mě, proč Scotty Bowman dokázal hned jedenáctkrát vyhrát Stanley Cup, proč John Wooden zlomil tolik rekordů v univerzitním basketbalu nebo proč Bill Belichick vyhrál s New England Patriots tolik titulů v NFL. Když nebudete koukat na ostatní osobnosti, nikam se neposunete.