Ondruškovi děkovala Olomouc ohňostrojem a potleskem ve stoje. Krásné, ale jsem rád, že je to za mnou, říká

„Hrozně si vážím, co tady pro mě připravili a jsem za to šťastný. Podílela se na tom spousta lidí, měli s tím práci. Byl bych ovšem raději, kdyby to bylo jindy než v den utkání. To mám totiž rád takovou svoji bublinu, soustředit se jen na sebe a na tu černou placku. Dnes těch vjemů bylo strašně moc. Rozptylovalo mě to, bojoval jsem trochu se sebou. V hlavě se mi honilo, ať už je to za mnou. Už před zápasem jsem se těšil na pondělí. Bylo to pro mě fakt dost náročné,“ přiznal zkušený borec.

Představoval si také, že zápas dopadne jinak. „Přišlo hodně lidí. Doufal jsem, že vyhrajeme, uděláme jim radost a budou větší oslavy. Výsledek 3:3 po základní hrací době s tak silným soupeřem sice není špatný, ale udělali jsme hodně chyb. Těch je třeba se vyvarovat, chceme-li být úspěšní. Teď už to ale musíme hodit všechno za hlavu a myslet jen na středu, kdy v Liberci vstoupíme do předkola play-off,“ pověděl.

Liberec označil za podobného soupeře, jako je Litvínov. „Sílu mají hlavně v ofenzívě, tam disponují šikovnými hráči. Chce to hrát s nimi co nejvíce na puku. Nemůžete jen bránit a čekat na jejich chyby. To by se nám nevyplatilo,“ míní borec, který v průběhu 19 let, s výjimkou krátké několikazápasové výpomoci Šternberku a Vítkovicím, nastoupil jen za Olomouc. Odehrál za ni 422 duelů v první lize, 544 v extralize a 36 v extraligové baráži.

„Uteklo to hrozně rychle. Připadne mi, že před loňskou sezonou jsem přišel do šatny jako junior,“ podotkl s tím, že v letech, kdy hráči pendlují a honí se za kariérou, byl v první lize a v té neměl moc možností na výběr. „Navíc, když jste v klubu, který v té soutěži hraje špičku, prakticky se nemáte kam posunout. Takže moc lepších variant tam pro mě nebylo,“ vysvětlil.

Extraligu začal hrát v roce 2014, bylo mu sedmadvacet. „Byl jsem tehdy rád, že se nám nejvyšší soutěž podařilo udržet. Sbíral jsem své první extraligové zkušenosti a najednou mi bylo třicet. V tomto věku má člověk většinou už rodinu, tím i jiné priority. Neměl jsem potřebu někam se hnát. Chtěl jsem být s dětmi. Těžko říct, za kolik se čas s nimi dá koupit. Možná bych někde vydělal více peněz, ale… Mám dva zdravé kluky, skvělou manželku, a to je pro mě hlavní. Kdybych hrál extraligu od dvaadvaceti, možná bych se jako mnoho dalších honil po republice a snažil se vydělávat více,“ přemítá.

Na jeho rozhodování mělo vliv i to, že vždycky měl v Olomouci dlouhodobé kontrakty. „Jsem tu léta, ale moc smluv jsem nepodepsal. A řešili je se mnou s předstihem. V podstatě jsem tak neměl šanci jednat jinde. Zájem tady o mě byl a pokaždé jsme se zatím domluvili, takže proto tak vysoké číslo, tedy těch 1001 zápasů,“ má jasno.

V žácích si zahrál s pozdější hvězdou Bostonu Davidem Krejčím. Věhlasu jako on nedosáhl, v olomouckém klubu se však stal ikonou. „David byl od malička úplně někde jinde. Byl to výjimečný hokejista a také neskutečný pracant. Já talent jako on nikdy neměl, byl jsem vždycky jen ten dříč. I kdybych trénoval víc a nejsem si jist, zda by to vůbec šlo, nikdy bych se, kam on nedostal. Nebyl však na druhou stranu tady takový jediný. Jenže ne každý to měl v hlavě srovnané jako on, a ještě přidal tu neskutečnou píli, která je nezbytná,“ říká na adresu fenomenálního hokejisty. Radost mu udělalo, když se spolu po létech v předminulé sezoně v dresu Kohoutů jako spoluhráči zase potkali. „Dlouho jsem ho vídal jen v televizi. Když jsme se dověděli, že za nás bude hrát, těšil jsem se na něj,“ přiznal.

Zatímco Krejčí kariéru ukončil, on stále pokračuje. „První zápas za Olomouc jsem hrál proti Slavii. Prohráli jsme, myslím, že po prodloužení nebo nájezdech. Kolik duelů ještě přidám, však nevím. Na příští rok smlouvu mám. V mém věku se ale nedá plánovat. Můžete cílit na co chcete. Záleží, co dovolí tělo. Může třeba příští týden přijít zranění a už na led nevyjedu. Proto si nic nemaluji. Těším se, jak už jsem říkal, na středu a uvidím, co bude dál,“ zakončil.