Od letadla si rád na dlouho odpočinu, hlásí zvučná posila Pardubic. Čas už honit nemusí

Ne, rozhodování bylo fakt jednoduchý. S manželkou jsme se už loni v létě bavili, že odehraju definitivně poslední sezonu v zahraničí. Všechno zaklaplo do sebe. Mám dva syny a šestiletý Kubík půjde do první třídy. Předloni jsem hrál v Lokomotivu se Sašou Salákem, který řešil v Jaroslavli školu pro syna a sám říkal, že mu to přišlo trochu líto, protože to nebylo takové, jako když jdete s dítětem do první třídy v Čechách.

Určitě. Rodinu jsem si v zahraničí kvůli častému cestování tolik neužil. Každý den teď budu s ní. Mladšímu synovi Alexovi jsou tři roky, kluci jsou tedy v nejhezčím věku a můžu se jim věnovat.

Neexistovala jiná varianta, Pardubice byly jasná volba. Chtěl jsem být denně doma, žít v našem domě. Ztrácelo by smysl, kdybych podepsal týmu, kam bych pořád dojížděl, nebo tam musel i přespat. To jsme mohli rovnou zůstat v Rusku.

Byla to samozřejmě jedna z nejdůležitějších věcí. Pardubice se jako klub chtějí zase nastartovat a otočit vše opačným směrem než v předchozích pěti letech. Je tam teď jasný majitel pan Dědek, který má nějakou představu, ambice... Stabilita je strašně důležitá. Vím, že s Pardubicemi můžeme hrát třeba i o titul, a ne se jenom někde plácat vzadu v tabulce.

Hradec mám rád, čas od času tam jezdím, projdu se po městě, ale hokejově se cítím jako Pardubák. Klub mi není lhostejný, neustále jsem ho sledoval a v poslední době vůbec nebyl nadšenej z jeho výsledků.

Trnul jsem hodně. Tým nechytil úvod a přiznám se, že v jeden moment jsem to už na 80 procent viděl na sestup. Byl by to problém nejen pro Pardubice, ale i pro mě. Nebudu si hrát na hrdinu, ale nevím, jak bych pak k tomu stavěl... Navíc si nemyslím, že by pan Dědek v případě pádu do první ligy, měl zájem tam něco budovat. Naštěstí všechno dopadlo dobře.

Na všechno (úsměv). Že ráno vstanu, odvezu v pohodě děti do školky, dojedu si na trénink, kam to budu mít autem jenom asi deset minut. Těším se, že si znovu zahraju v pardubické aréně. Vím, že už nemusím honit čas. Občas se o tom s manželkou bavíme a s nadsázkou si z toho děláme srandu, že loni touto dobou jsme byli v lehké depresi, že za pár týdnů zase odlétáme pryč.

Velmi dobře. Věřím, že budeme hrát vepředu, ale na druhou stranu se tým začal pomalu budovat od ledna a chce to ještě nějaký čas, než si všechno sedne. Nechci vykřikovat do světa, že budeme první a vyhrajeme titul. Ale mám dobrý pocit a doufám, že klub i s mým přičiněním pozvedneme tam, kam patří.

Vysoké návštěvy jsem určitě vnímal a tím víc si člověk uvědomí, že je na čase s tím něco dělat. Facek bylo tolik a donekonečna by to takhle nefungovalo. Extraligové zápasy v Pardubicích jsou pro místní lidi společenskou událostí. Jako někteří, co mají rádi divadlo a chodí tam za zážitkem. Přesně tak je to s hokejem v Pardubicích. Fanoušci jsou tady skvělí, klub podporovali i v nejtěžších chvílích.

V téhle situaci jsem už byl, vždyť v Jaroslavli jsme měli nejmladší tým v KHL. Nebude to tedy pro mě nová zkušenost. Když budu moct někomu pomoct, udělám to moc rád. Jde o přirozený jev.

Já věci takhle neplánuju, jsem spíš spontánní člověk, ale nemám s tím vůbec problém. Asi si ho občas vezmu, ale v kabině je víc starších kluků, kteří k tomu budou mít co říct.

Jenom ty nejlepší. Jaroslavl není bůhví jak překrásné město, ale na Rusko není špatné a zvykli jsme si tam. Centrum je pěkné a po lidské stránce bylo všechno v pohodě. V prvním roce jsme skončili třetí, což byla škoda, protože tým jsme měli dobrej. I mně se v Lokomotivu dařilo, byly to pro mě jedny z nejlepších let kariéry. Skvělá organizace a zázemí. Poznal jsem spoustu super lidí. Mám tam spoustu kamarádů, s nimiž zůstanu pořád v kontaktu.

Vůbec ne. V hale a před ní stojí památník, na němž jsou uvedena jména všech kluků a když ho vidíte, hned si samozřejmě vzpomenete. Lidi nezapomenou nikdy, ale naučili se s tím žít a klub podporují možná ještě o to víc. Jsou fantastičtí. I z tohoto hlediska jsem měl motivaci vyhrát titul, v KHL asi není jinej klub, který by si ho zasloužil víc. Bohužel se mi to nepovedlo.

Já šel do Ruska zrovna v době, kdy se neštěstí stalo. Lítání mi zpočátku nevadilo, ale každým rokem se to zhoršovalo. I když ne kvůli tomu, co se stalo. Jsem rád, že si od letadla na dlouho odpočinu.

Troufnu si říct, že ano. Chtěl jsem se vrátit a neumím si představit, že bych za tři roky řešil zahraničí a někam by mě to zase táhlo. To myslím, že už nehrozí.