Od 13 let sám ve Švýcarsku. Musel jsem mnohem dřív dospět, líčí boleslavská opora

Začátek nám dodal dostatek sebevědomí, nehrajeme zbaběle. Všichni si teď hokej užíváme. Po tom nepovedeném minulém ročníku by asi málokdo z nás věřil, že teď budeme hrát takhle vysoko. Před sezonou jsme ale opravdu zamakali, navíc nám výborně funguje kabina. Myslím, že díky soudržnosti jsme vyhráli spoustu duelů, v nichž jsme nebyli lepší.

Trochu jsem měl v hlavě, aby to nedopadlo podobně. Ale taky jsem viděl, jak skvělí hráči sem přichází. Dominikové Furch s Lakatošem, Honza Buchtele i další. Začínáme od nuly a nikde nebylo psané, že se nemůžeme zvednout do vyšších pater. S tím do toho šel celý tým.

Samozřejmě je to jiné, ale cítím se tu víceméně jako doma. Využívám toho, že to mám za rodinou do Kadaně relativně kousek. Tak se snažím vynahradit čas, který jsme byli od sebe. Předchozí roky jsem se domů dostal během sezony akorát na Vánoce, možná během reprezentační pauzy. To je teď příjemná změna.

Už od dětství jsem měl vytyčený cíl, že určitě chci zkusit kanadskou juniorku. Nakonec se to ale sešlo dost jinak. V Česku se totiž hokej dal kombinovat se studiem dost špatně. Jezdil jsem do Letňan trénovat na extra tréninky od sedmi ráno. Často jsem pak přišel do výuky pozdě a sbíral jsem neomluvené hodiny. Škola se k hokeji nestavěla moc pozitivně a rodiče taky chtěli, abych studium nezanedbával. I proto souhlasili, když se naskytla možnost jít do Švýcarska.

Mnohonásobně. Mohl jsem trénovat navíc a stejně jsem školu nezameškával. Dalo se to skloubit perfektně.

Určitě to pro ně nebylo lehké, jsem jejich prvorozené dítě a spoustu času neměli tušení, kde jsem a co dělám. Ale od začátku mě neskutečně podporovali a vyšli mi vstříc. Na dálku sledovali zápasy, taťka se za mnou snažil jezdit, kdykoliv mohl.

Právě díky tomu, že jsem bydlel u úplně cizí rodiny, jsem si nedovolil to, co bych si jako drzý puberťák dovolil k vlastním rodičům. Já navíc stíhal jenom hokej a školu. Že bych v šestnácti letech začal objevovat bary? Vůbec. Neměl jsem na to čas ani koule. Sám v cizí zemi jsem si netroufl dělat vylomeniny. Asi jsem byl celkem nudnej. (směje se) Když už jsem náhodou udělal nějaký drobný problém, táta hned o všem věděl.

Přesnou částku samozřejmě nevím, asi to nebylo málo. Určitě někdy museli omezovat sebe, aby dali potřebné finance mně. Každý si to rozhodně dovolit nemůže. Navíc život ve Švýcarsku je šíleně drahý. Pitomá půlhodinová jízdenka na vlak stála v přepočtu třeba 500 korun.

Asi právě na to, že mám rodiče tak daleko od sebe. Byly dny, které jsem probrečel a neměl se komu svěřit, s kým se obejmout. To bylo nejtěžší.

Jo, už po prvním roce. Ze začátku všechno šlapalo, ale přeci jenom… Neuměl jsem skoro vůbec německy, škola pro mě byla dost těžká. A musel jsem do ní jezdit pět kilometrů na kole, i v dešti. Celkově to bylo po psychické stránce složité. Ale vydržel jsem, další rok přestoupil do Rapperswilu a dostal jsem úžasnou rodinu, která se o mě starala jako o vlastního. Najednou se všechno otočilo o 180 stupňů a už jsem nikdy neměl zaječí úmysly.

Rozhodně jsem musel mnohem dřív dospět. Jasně, měl jsem navařeno i vypráno, ale na spoustu věcí jsem byl sám. Kdybych vyrůstal v Česku, byl by ze mě úplně jiný člověk. Od patnácti nebo šestnácti let jsem oproti vrstevníkům napřed.

Hlavně neomezené možnosti, kam se dá jet a co se dá objevit. Úžasné hory, jezera i města. Vždycky bylo co dělat.

Tolik ne. Po návratu do Česka se nesnažím vyčnívat. Jsme tu uvolněnější, méně řešíme pravidla a vůbec mi to nevadí. Ve Švýcarsku jsem měl s tímhle myšlením na začátku problémy. I v hokeji. Zatímco tady mi trenér neutrhne hlavu, když zkusím vyjet ze zajetých kolejí, tam jsme se museli pevně držet plánu a dodržovat zásady. Když jsem nenahodil puk, přišel trest.

Kluci v mém věku jsou schopni se dostat na pořádně nesmyslné peníze. V Česku nepředstavitelné, i když třeba Pardubice, Sparta nebo Třinec asi platí nadstandardně. Ale podepsat ve 23 letech smlouvu na pět roků za 500 tisíc franků (v přepočtu 13,5 milionu korun) měsíčně? Samozřejmě daně i náklady na život jsou vyšší, ale hokejista si tam průměrně vydělá určitě o dost víc než tady.

Pokud bych dostal lepší pozici a nemusel sedět na tribuně nebo naskočit na sedm minut za zápas, tak klidně. Mám velkou výhodu, že jsem tam strávil v mládeži pět let, takže nejsem považován za zahraničního hráče. Teď se ale soustředím jenom na Boleslav, kterou beru jako odrazový můstek. Smlouvu tu mám ještě na příští sezonu, takže nekoukám, co bude potom.

Velmi dobře, jsem tu spokojený. Myslím, že každým zápasem rostu. Dostal jsem solidní roli, snažím se ji splatit body i zodpovědným bráněním.

To je pravda, byly to dost směšné góly. První dva odhalil za brankovou čárou až videorozhodčí a při třetím mě Dominik Lakatoš trefil do brady, od které se puk odrazil do sítě. Bizarnější gól jsem určitě nikdy nedal. (směje se)

To teda. Měl jsem to pořádně rozseklé i zevnitř. Ale přejel jsem si jazykem přes zuby a naštěstí všechny vydržely. Každopádně to bolelo hodně, dostal jsem asi sedm stehů a zamířil na vyšetření. Tam už mi nic nenašli, asi mám tvrdší bradu. (usměje se).

Bylo speciální proti němu nastoupit. Pamatuju si, když jsme proti sobě šli na první buly. A od ucha k uchu jsme se na sebe usmáli. Pěkný moment. K Červusovi mám velký respekt. Ale na ledě mu nic nedaruju a snažím se proti němu hrát tvrdě, protože vím, co dokáže. Snažil jsem se od něj okoukat co nejvíc.

Hlavně jak pracuje. Všemu dává sto procent, nechybí mu odhodlání a tvrdá dřina. Jeho hokejové myšlení ale samozřejmě asi nikdy mít nebudu. On v sobě tenhle dar prostě má, hru vidí lépe než 99 procent hráčů. To se nedá naučit.