Článek
Čtyři prohry na úvod sezony, ale pak se Třinec vyšvihl. Jste už v tabulce tam, kam patříte?
Chceme výkony ještě stupňovat, máme na víc. Cíl je top čtyřka po základní části, ale musíme jít postupnými krůčky. Začátek byl hodně špatný. V minulosti už jsme zažili dost odchodů a nakonec jsme čtyřikrát došli na vrchol. Teď se navíc měnili trenéři, i hráčská obměna byla velká, ale noví kluci zapadli do týmu skvěle. V kabině máme silnou partu a skvělý charakter. Je cenné, že dokážeme hrát každý rok takhle nahoře.
A cenné je i to, že každou sezonu sbíráte kolem bodu na zápas. Jak to děláte?
(usměje se) Není to jednoduché. Klíčové jsou tři věci. Výborní spoluhráči a důvěra trenérů. Obojí v Třinci mám. A samozřejmě zásadní je i moje příprava a práce. Za ta léta už jsem nasbíral zkušenosti, abych věděl, jak se v létě nachystat a mohl z toho v zimě co nejvíc těžit.
Cítíte vůbec na svém těle přibývající roky?
Samozřejmě už mi není 28. Občas mě něco zabolí nebo píchne. Potřebuju během sezony víc relaxovat. A naopak po sezoně si nemůžu dávat dlouhé volno. Vypadnu z kolotoče a návrat k tréninku mě pak hodně bolí. Ale když jsem v tempu, tělo funguje dobře.
Těší vás, že stále Oceláře táhnete, nebo už byste svou zodpovědnost klidně předal mladším?
Těžká otázka. Samozřejmě jsem rád, že pořád můžu hrát na vysoké úrovni. Ale pochopitelně by mě i potěšilo, kdyby se vyšvihl někdo z mladých kluků.
Když jste v roce 2009 poprvé přicházel do Třince, napadlo vás, že tu strávíte většinu kariéry?
Ani ve snu. Za ta léta jsem si ke klubu a lidem v něm vybudoval nadstandardní vztah. Třinec je moje druhá rodina. A druhý domov. Už tu trávím většinu času, našel jsem si tu manželku.
Dokážete říct, který ze čtyř titulů s Oceláři je pro vás nejcennější?
Dvou si vážím o malinko víc. První s Třincem v roce 2011 byl úžasný, premiérový pro organizaci. A ještě cennější je pro mě ten poslední. V žádném sportu není jednoduché vyhrát jednou. A nám se to povedlo třikrát za sebou. Hattrick byl sladký, stála za ním hromada práce.
I po tolika úspěších je na vás stále vidět, jak nesnášíte prohry. Naposledy jste vypěnil v úterý na Spartě a za kritiku rozhodčích dostal klub pokutu. Soutěživost vás neopustila?
Rozhodně ne, chtíč vyhrávat mám v sobě zakořeněný a asi mi zůstane na věky. Co se stalo na Spartě, se stalo. Křivda mě mrzela vůči celému klubu, a proto jsem se musel ozvat. Nelituju toho.
Kdy z vás frustrace vyprchala?
Ještě ve čtvrtek jsem ji cítil. Měli jsme dostat možnost se zápasem něco udělat, ale nedostali jsme ji. Za stejný zákrok jsem za stejný zákrok vyloučený ve druhé třetině, ale minutu a půl před koncem se nepískal. Bůhví, jak by duel dopadl. Ale už to nechci řešit. Respektuju, že jsem dostal pokutu.
Vnímáte pozitivně, že vám pořád tolik záleží na výsledcích a děláte všechno pro výhru?
Stoprocentně. Pořád v sobě mám oheň. To je nejdůležitější. Chci týmu co nejvíc pomoct. Zvolnit rozhodně neplánuju. Jakmile ucítím, že zápal uhasíná, na hokej se vykašlu a pověsím brusle na hřebík.
A co když se vám osobně přestane tolik dařit?
To je určitě možné, že se stane. Ale úplně jsem o tom nepřemýšlel. Doufám, že se ve mně chtíč pořád udrží.
Přál byste si dohrát kariéru v Třinci?
Bylo by to krásné. Strávil jsem tu už skoro 11 let a zažil jsem tu hromadu úspěchů. Rád bych skončil tady. A co bude potom, uvidím. Při dlouhých cestách autobusem přemýšlím, čemu se budu věnovat po kariéře. Ale zatím rozhodnutý nejsem. Chvílemi mám pocit, že už se nebudu chtít u hokeje vůbec pohybovat, o pár týdnů později se zase moje myšlenky o 180 stupňů otočí. Chci hlavně dělat to, co mě baví.
