Obránce Jeřábek vyšel na Chopok, návrat na led je ale daleko. To bude můj Everest, říká

Datum, kdy bude moct vyjet do zápasu, se 33letý rodák z Plzně ani neodvažuje odhadovat. „Je to těžké říci. Jdu týden po týdnu a uvidíme. Nechci dělat žádné kraviny,“ prohlásil rozhodně.

V den, kdy úřadující extraligoví šampioni absolvovali první společný trénink na ledě, se potil v posilovně. „Na led ještě nevyjíždím. Možná se půjdu sám nějak houpat na bruslích, ale stav je takový, že se připravuju naplno s kondičním trenérem jen v posilovně,“ oznámil.

Co pro vás bylo po tom zranění nejhorší?

Těžko říct. Bylo ale super, že probíhala furt sezona. Kluci mi začátek hodně usnadnili tím, jak postupovali v play off dál. Od začátku jsem najel na nějaký režim a první dva měsíce, co se hrálo play off, jsme udělali kus práce. Nejtěžší bylo možná zahodit berle. Překonat bolest i obavy v hlavě a začít opět chodit. Ale jde to postupnými krůčky, nejde dělat žádné blbosti, kraviny. A důležité je poslouchat lidi, co to mají pod palcem.

Odhaduji, že ta chvíle, kdy berle letěly do kouta, byla zároveň i tím nejpříjemnějším momentem, že?

Je to přesně tak. Najednou jsem mohl dělat více věcí sám bez pomoci. Třeba řídit. To bylo skvělé.

Máte naplánováno, kdy zkusíte vyjet na led?

Je to těžké říci. Je ještě brzy vůbec spekulovat. Jdu týden po týdnu a uvidíme. Nechci dělat žádné kraviny a ukvapené závěry. S fyzioterapeuty a kondičáky jsme nastavili nějaký plán a uvidíme, jak to půjde. Takové věci jsou strašně individuální. Hojení jde dobře, ale na tyhle otázky je zatím brzo.

Překvapivě jste s týmem v červenci absolvoval soustředění v Tatrách. Asi jste tam nemusel, že?

Takhle jsem nad tím vůbec neuvažoval, takže vlastně nevím, zda jsem tam musel, nebo nemusel být. Spíše šlo o to, aby fyzioterapeuti a kondiční trenér po nějaké době viděli, jak na tom jsem, a mohli jsme se začít bavit o dalším plánu. Bral jsem to tak nějak komplexně. Trenéři viděli, jak na tom jsem, a zároveň jsem se rád viděl se spoluhráči. Byl to takový teambuilding. Jsem rád, že jsem to mohl absolvovat, i když v individuálním režimu.

Trenér Zdeněk Moták vás chválil za to, že jste zvládl výšlap na Chopok. Akorát si nevybavoval, zda jste tam vyšel, nebo vyjel. Jak to bylo?

Vyšel jsem tam! Sice sám a svým tempem, ale hecovali jsme se. Říkal jsem ostatním, že je v tom nenechám.

Jaké to bylo?

Noha je citlivá furt. Nebudu říkat, že ne. Hlavně po nějaké větší zátěži. Už sice natéká méně, ale citlivé to je. Pocit, když jsem vyšel nahoru, byl suprový. S klukama jsme si udělali pár fotek. Bylo to dobré.

Jako byste vyšel na Mount Everest?

Možná. Ale do Everestu mám ještě daleko. Jako Everest beru, že začnu zase hrát.

Když použiju vaše slova, nebyl tenhle výšlap trochu kravina?

Nevím. Klukům jsem říkal, že pokud nepojede lanovka dolů, tak nepůjdu. Jít dolů by bylo horší, ty otřesy bych nezvládl. Na různých procházkách jsem už chodil do kopce a bylo to lepší než dolů, proto jsem se na to cítil. Ale říkal jsem, že dolů jedu lanovkou.

Vypadáte v dobré náladě. První dny po zranění to ale musela být i po psychické stránce velká muka. Potvrdíte to?

Potvrdím. Musel jsem si v hlavě nastavit, že udělám vše pro to, abych se vrátil a byl schopný hrát na takové úrovni jako před zraněním. Naštěstí jsem měl okolo sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhali. Teď se musím psychicky připravit na to, že už to nejde tak rychle, jak by člověk chtěl, a abych byl trpělivý.

Už byste chtěl nazout brusle?

Přesně tak. Říkám si, že bych na bruslích něco zvládl, ale dokud noha nebude na nějaké úrovni, třeba v nějakých skocích nebo podobně, tak se o zápasech vůbec nedá ani bavit.

Tu neuvěřitelnou titulovou sezonu jste prožíval jako divák. Jaké to bylo?

Divák, maskot, fanoušek, trenér. Všechno dohromady. Vyzkoušel jsem si zase něco nového. Byl jsem strašně nervózní, když jsem na hokej koukal seshora. Cukaly mi nohy, nejraději bych skočil na led. Kolikrát mi noha i vylítla. Myslel jsem si, že se můžu rozběhnout a radovat se z gólu, ale vůbec to tak nebylo. Nikomu bych to nepřál.

Který moment byl nejsilnější?

Asi konec posledního finálového utkání s Pardubicemi. Běžel nám zpomalený přenos a na maličké kameře jsme měli od videokoučů skoro živý přenos. Když padl gól, ani jsme nevěděli, kdo ho dal. Jen jsme běželi na střídačku, radovali se. To bylo skvělé.

Neprožil jste to na ledě, máte v sobě o to větší motivaci znovu titul vyhrát?

Já mám svou osobní motivaci, o které jsem už mluvil. Vrátit se a být schopen podávat výkony jako dřív. Dostat se na úroveň před zraněním. A o motivaci vítězit se v Třinci vůbec nemusíme bavit. V kabině ta touha a motivace stále je vlastně pořád stejná. Všichni se pokusí nás sesadit a naší motivací je udělat vše pro to, aby se jim to nepovedlo.

Od zranění uplynulo 1. srpna pět měsíců. Našel jste nějakou činnost, která vás zabavila, když jste nemohl trénovat, hrát?

Byl to můj syn. Malý je živý. Když jsem zahodil berle, tak jsem byl rád, že s ním můžu ve volnu vyjet na kole, strávili jsme pěkné chvíle na dovolené. Snažil jsem se být s rodinou. Vycestovali jsme i za ségrou (reprezentantka v házené Markéta Jeřábková, hráčka dánského Ikast Håndbold), což se nám minulý rok nepodařilo.

Dlouhodobější zranění mají i Andrej Nestrašil, Martin Růžička. Držíte nějak více pohromadě?

S Andym se vidíme v posilovně každé ráno, Martin má svůj plán a byl tady, myslím, jen na chvíli. S Nestym se hodně bavíme. Nemůžeme trénovat spolu, on má zraněný hořejšek (po operaci ramene), já spodek, tak se spíše tak doplňujeme. Ale vidíme se. Snažíme se předávat pozitivní energii, a aspoň se nehádáme o náčiní v posilovně (smích).