Článek
„Ještě chvíli mi chvíli potrvá, než to vstřebám. Když jsme vyhráli tehdy Calder Cup, tak jsem se necítil úplně jako součást toho týmu, protože jsem moc nehrál. Klukům jsem záviděl a doufal, že vyhraju někde, kde budu mít zásadnější roli. To se splnilo a jsem moc rád," svěřoval se nejproduktivnější Ocelář v play off Nestrašil (5+6).
Zisk Masarykova poháru je pro vás více než vítězství v Calder Cupu?
Nepřísluší mi, abych hodnotil rozdíl v těch ligách, ale já si extraligového titulu vážím sto tisíckrát více než Calder cupu.
Oslavy vrcholí, máte ještě sílu?
Já do toho ještě jezdím do Prahy a zpátky kvůli malému, abych ho také viděl. Celý týden byl náročný, ale dělám to rád.
Nemáte strach, že vás zastaví policisté?
To ne, to bych si nedovolil. Ale nechci říkat, že toho moc nevypiju, aby mě pak tady někdo nevyfotil, jak se válím po chodníku (smích).
Poprvé jste si užil třineckou mistrovskou jízdu městem. Co na vás udělalo největší dojem?
Železárny. Podívat se dovnitř a částečně vidět, jak to funguje, bylo fascinující. Mám k těm lidem, co takhle tvrdě pracují, obrovský respekt. Chtěl jsme to zažít i v Magnitogorsku, ale byl covid, tak nám to nedovolili.
V železárnách jste byl tedy poprvé?
Úplně ne. Když jsem byl v Třinci první týden, tak jsem minul odbočku a dovedlo mě to až k závoře na bráně do továrny. Tam mě otočili, ale zrovna tam byla zácpa a trvalo pětačtyřicet minut, než jsem zase vyjel ven. (smích)
Andrej Nestrašil s Masarykovým pohárem u vysoké pece v Třineckých železárnách.
Tentokrát jste se zdržel ještě déle, dokonce jste se zaměstnanci i poobědval. Co jste si dal?
Gulášovou polévku a výpečky se špenátem a s brambory. Normálně bych si to nedal, ale po zisku titulu jsem trochu upustil uzdu a dal jsem si trochu do nosu. Bylo to výborné.
Když jste přišel do Třince, prohlásil jste, že chcete titul. Bylo těžké k němu dojít?
Situace, které nás potkaly během sezony nás naopak posílily. Od prosince, kdy tady koloval covid jsme až do play off nehráli v plné sestavě a bylo vidět, že máme nabitý kádr. Kluci, kteří tým doplnili, Šeďa (Ondrej Šedivý), Šturcik (Roman Szturc), Mikuláš Zbořil... nechci na nikoho zapomenout, na nás zatlačili. Bude to tak určitě i příští rok. Ale bylo fajn hrát zase o nejvyšší příčky.
Play off jste prošli suverénně. Věřili jste celou dobu, že to ustojíte, nebo tam byl nějaký moment pochybností?
Věřili, přestože první dva zápasy ve finále nebyly z naší strany úplně dobré. Bylo důležité se vrátit se domů a odehrát zápas, jaký jsme odehráli. Ukázali jsme, že umíme více než jen bránit. Ten pátý zápasy byl zlomový.
Kolik utkání stihla babička přímo v ochozech?
Byla na všech zápasech v Praze a po zápase ji naši fandové snášeli dolů. Za to jim moc děkuji, protože tam bylo velké zábradlí, které by nepřelezla a nemohla by na led. Fotila se s pohárem a podle mě udělala i nějaký rozhovor pro Radiožurnál. Ale zatím jsme ho nenašli.
Říkáte, že babička je takové vaše štístko, že když je na tribuně, tak jste takový klidný. Je to tak?
Odmala jsem takový, že když se někdo přijde podívat na můj zápas, tak potřebuji vědět, kde sedí. Když vím, že jsou na svých místech, tak mi to dodá klid. Babička určitě nemá stoprocentně kladnou bilanci, ale často se stává, že když přijede tak dám gól. Když byla za mnou v Americe, tak si pamatuji, že jsme hráli s Pittsburghem 1:1 a já dával gól. Nosí mi štěstí.
Andrej Nestrašil, Vladimír Dravecký a Tomáš Marcinko s pohárem u vysoké pece.
Příští sezona bude možná těžká, protože si budete zvykat na nového trenéra. Už má babička permanentku?
Ona sem nedojede, to je daleko. Bude to jiné, to je pravda. Na druhou stranu, když se podíváme na hráče, kteří se v play off ani nedostali do sestavy, tak nemusíme mít obavy, že bychom to neměli kým doplnit. Kostra tady částečně zůstává a zase budeme chtít hrát o pohár.
Odešli vám parťáci z útoku bratři Kovařčíkovi. Jaké to bude bez nich?
Hrálo se mi s nimi výborně a budou mi chybět i mimo led, protože jsem s nimi seděl v kabině, hráli jsme spolu i xbox. Ale takový je hokejový život. Kovíci odešli, přijdou jiní. Když měl Míša Kovařčík zlomený prst a hrál s námi Miloš Roman, tak jsem si říkal, že i to by byla moc dobrá lajna.
Prý jste se Kovařčíků zastával i proti Martinovi Růžičkovi, který umí na ledě spoluhráčům vyčinit, když se něco nepovede. Jak to bylo?
My na sebe v kabině hulákáme pořád, to tam je na denním pořádku. Je to jen z toho důvodu, že všichni chceme vyhrávat. Pohádáme se klidně i na tréninku. Trenéři to mají rádi, vždy někde stojí v rohu s smějí se. Někdy je prostě třeba vyložit karty na stůl a my starší jsme tam od toho, abychom to korigovali. Pět minut po tréninku už ale nikdo o žádné hádce neví.
Ambice posílit reprezentační před světovým šampionátem jste měl?
Tím, že se mi nedávno narodil syn jsem byl rozhodnutý, že bych pozvánku nepřijal. Nepřišla, takže jsem to měl jednoduché.
Oceláři si potřetí za sebou užili triumfální mistrovskou jízdu Třincem.
Budete se dívat v televizi?
Nevím, s malým toho času moc nemáme. Navíc poletíme s manželkou a malým do Ameriky. Zapnutá možná bude a budu fandit, protože jsou tam skvělí kluci a šance uspět mít budou.
